nightlybird komentáře u knih

Holčička, která si ráda hrála se sirkami je pro mne zjevením. Šok, který mi způsobila je dán skutečností, že mi ji knihovnice vnutila do rance s tím, že jde o detektivku (houbeles) a následnými pocity při četbě. Je to kniha zcela mimo žánry. Pokud bych se zaměřil na děj, dalo by se tvrdit, že je to stylem jakýsi hybrid mezi pohádkou a hororem (mohli by to napsat jak Grimmové, tak i Lovecraft. Víc zmiňovat nelze, aby případný čtenář nepřišel o požitek, který přináší postupné odhalování věcí skrytých a odkrývaných postupně, jen tak mimochodem. Můžete tady narazit na popis dějů, které jsou svou povahou naturalistické až kruté, viděny a popisovány prizmatem dítěte se ten pocit ale jaksi stírá, získává to novou dimenzi.
Nesporně k tomu přispívá jazyk. Autor tady docílil neobvykle silného účinku mísením běžné hovorové řeči s vulgarizmy, prokládané navíc archaizmy a neologizmy, umně spleteným do neobvyklých citací, úsloví a hovorových obratů, okořeněných mixem mluvy děcka, žijícího odtrženě od okolí ve svém svébytném světě fantazie s obraty vyčtenými z „bibliotéky“, přeplněné církevními a filozofickými spisy. To všechno v brilantním překladu (pochopitelně, nečetl jsem originál, navíc „je ne parle pas français“), ale Kateřina Vinšová svým překladem ve mně takový pocit intenzivně vyvolává.
Sečteno, podtrženo. Tahle kniha, která je z rodu jednohubek (necelých 200 stran), které čtete nonstop, je jakýmsi příslibem, že literatura nezaniká na úbytě, že ji ještě nestačili vysát různí upíři a nezadusila ji komerce. Nemohu jinak, musím vám ji doporučit, i když jsem ji dočetl včera a úplně jsem ji ještě nestrávil, ještě ve mně rezonuje.

14 06.09.2014

Asi si říkáte, k čemu je mi jeden svazek z původních 28( i s dodatkem). Jen tak na vysvětlenou - mohl bych si jej koupit celý na CD, případně stáhnout z netu. Proč to ale dělat, když je dostupná Wikipedie, když je možno nakukovat do Britaniky a navíc řada hesel je nepochybně zastaralá, řada hesel (moderních) prostě chybí. Mám ten jeden svazek jen tak - ani ne kvůli rozšiřování vědomostí - ale pro potěchu srdce. I když je přes 100 let stará, pořád je funkční a v původní vazbě (a to nemluvím o tom, že by si čichači přišli na své), dostal jsem ji darem (!) od jednoho starého antikváře, který pravil, že jeden díl z 28 je prakticky neprodejný a do jisté míry i vlastně nepoužitelný, tak ať beru a nepindám, že dobře ví, že mi to udělá radost. Tak jsem držel hubu a jen poděkoval. On mne už předešel, já a Oťas se ještě držíme. A řeknu vám, že je stejně fajn, jen tak namátkou otevřít a přečíst si Polygonacae, rdesnovité, jest čeleď rostlin dvouděložných (Dicetiledonas) bezplátečných (Apetalae)...... Je to jako návrat v čase a je jedno, že mi to k ničemu není.

14 30.12.2011

Tato kniha není román pro ukrácení dlouhé chvíle, jak by se z letmého pohledu do anotace mohlo zdát. Poněkud nestandardní formou popisuje politické a sociální děje, které formovaly dějiny a tvář naší republiky prakticky od roku 1918 po Pražské jaro a následný srpen 1968. Formou večerních rozhovorů rozebírá jednotlivé etapy a dějinné okamžiky, nahodile a bez chronologie se snahou usnadnit mladé dívce rozhodnutí, zda emigrovat, či nikoliv.
A mladým čtenářům, kteří nemají osobní zkušenost s událostmi proběhlými v minulém století, kteří mají často informace neúplné a nebo zkreslené je vlastně kniha určena i dnes. A nejen jim. I dříve narození a tak říkajíc pamětníci si mohou doplnit skutečnosti, které z paměti setřel čas.
Pavel Tigrid byl moudrý pán, nesnaží se vám svůj pohled vnutit, řada historických etap není uzavřena imperativem, nechává vám volný prostor pro utvoření vlastního názoru. Navíc pro případné hlubší poznání doplňuje knihu po každém tématickém večeru poměrně rozsáhlou bibliografií a odkazy.
Jak jsem již řekl, není to kniha pro pobavení, je třeba na ni nahlížet spíš jako na historickou publikaci – pak nebudete zklamáni.

14 19.09.2011

Klasická oddechovka. Pokud by se vám ale na dovolené stalo, že byste spadli při projížďce s velblouda a zůstali nepovšimnutí a zapomenuti sami v poušti, mohly by se vám poznatky získané touto četbou docela hodit. Na rozdíl od mnoha obdobných knih autor nepochybně ví, o čem mluví a jeho "rady pro přežití" jsou funkční (osobně jsem něco z toho otestoval a byl jsem příjemně překvapen). A pokud by vás popis pouště vyděsil natolik, že se na Saharu nebo Gobi v dohledné době nechystáte - nevadí. Můžete si užít doma ve fotelu pár příjemných chvil při čtení jen tak a seznámit se jak s krásou i hrůzností jak pouště, tak do jisté míry i člověka v mezních situacích.

14 04.04.2011

Bumerang - tak by se dala charakterizovat tahle kniha. Koupil jsem ji před 20 lety své mamince, která viděla televizní seriál a projevila přání si Ptáky... přečíst. Po její smrti se ke mně Vtáky vrátili a přiznám se, že jsem je ještě nečetl (milostné propletence zrovna v knihách nemusím) a mám je v knihovně jen jako tichou vzpomínku. Mamince se ale líbila a proto jí dám plný počet hvězd. Ostatně je v pořadí podle počtu vydaných na světě 40. - tak asi nebude tak ničemná a zaslouží si je.

14 11.03.2011

Epos o Gilgamešovi patří bezesporu ke klenotům světového písemnictví, je obecně známou knihou, která i přes svoje stáří – přes 4000 let – je stále čtena a kupodivu obsahuje i na dnešní dobu zajímavé básnické obraty.
V souvislostí s touto knihou mne ale napadly úplně jiné myšlenky, možná poněkud kacířské. Proběhly tady v různé době a na různých forech debaty o e-knihách, audioknihách, čtečkách a různých technických udělátkách. Zkuste si představit hypotetickou situaci : rok 3.500 p.n.l., lidstvo v té době zná a používá nejen kanalizaci a splachovací záchod, ale i elektroniku. Co myslíte, přečetli bychom si dnes Epos o Gilgamešovi nebo svitky od Mrtvého moře? Obávám se, že nikoliv. A proto – i když nepatřím mezi ekomaniaky, volající po návratu do jeskyní, vzdávám chválu papírové knize. A proto už řadu let (po zkušenostech s několikaterými haváriemi počítačů) si znovu začínám poznamenávat věci – které podle mne za zaznamenání stojí – na starý, dobrý a časem prověřený papír. I když představa odjezdu na dovolenou bez kufru narvaného knihami jen s batůžkem s plavkami, brejlemi na potápění a malou krabičkou naplněnou spoustou knih je doslova fascinující.

14 23.01.2011

Zweig je v povědomí čtenářů zafixován díky svým skvělým biografiím, které jeho drobnější práce odsouvají poněkud neprávem do stínu. Osm novel, které jsou v knize soustředěny je toho dokonalým důkazem. Je to plnohodnotná próza překypující barevností osudů, vášněmi i jemnými nuancemi lidského žití umocněná navíc doslova skvostným překladem.

14 18.11.2010

V obecném povědomí je Waltari spojován především s Egyptanem Sinuhe. Přemýšlel jsem proč ausgerecht já dávám přednost Turmsovi, tajemnému Etruskovi. Obě knihy mají zhruba stejný rozsah, obě stejnou míru spisovatelského fortelu, zajímavou a poutavou dějovou linku.
Je to tím, že se kniha zabývá mimo jiné Etrusky a Waltari svou invencí vhodně zaplňuje díry v poznatcích současné vědy ( která toho o tomto národě zrovna příliš neví) nebo je to určitou mystikou, která se jako jemná, nenásilná nit proplétá knihou? Nebo snad jakýmsi "kamínkovým mystériem"? Už naši dávní předkové byli fascinováni kameny - viz menhiry, dolmeny a jiné šutry. A my dodnes sbíráme a vozíme domů kamínky a kameny z různých míst, Židé pokládají kamínky na hroby. Proč? Je to něco jako druhová paměť co nás nutí z neznámého důvodu chovat se takto do jisté míry iracionálně? Nevím a nebudu to řešit. Raději sáhnu do knihovny, vyhrabu Turmse a přečtu si zase po čase pár stránek, jen tak, na spravení chuti.

14 30.11.-0001

Tak tohle mne smířilo s přemírou severské krimi. Dokonalá ukázka toho, že jde napsat poutavá kniha, která nijak nepřekypuje akčním dějem, ani tam ta Sibiř ve skutečnosti není, jen je to jakási metafora vzdálené touhy po úniku ze všednosti bytí. Kniha mne okouzlila především jazykem a způsobem, jakým se slovy autor dokáže vyvolat pocity u čtenáře.
I když je hrdinkou žena, či spíše dívka, nemyslím, že by měla být automaticky "ženskou knihou", je sto oslovit daleko širší okruh čtenářů svou jakousi melancholickou atmosférou.

13 16.04.2016

První moje kniha od autorky, čtená sice náhodně, ale s chutí. Zdánlivě jednoduchý, ale bezesporu zajímavý příběh jedné rodiny a vlčí smečky (alespoň pro mne). O vlcích toho v podstatě nic moc nevím a tak mne jejich způsob života a hierarchie smečky zaujal. Neméně prospěšné bylo pro mne i základní téma – euthanázie. Ono po třech MMP a v mém věku je to celkem logické, že se člověk nad věcmi toho druhu zamýšlí a je dobře, když se na tenhle problém podívá zprostředkovaně, cizímá očima (a hlavně se podle toho zavčas zařídí).
Jistě, je to beletrie, je třeba to brát trochu s nadhledem a jistou rezervou – jak ale autorka v poděkování uvádí, byly „vlčí“ pasáže psány podle reálných výzkumů. Rozhodně se ale po nějaké knize Shauna Ellise (tady máme http://www.databazeknih.cz/knihy/vlk-51120) poohlédnu.
Čtení této knihy nebylo rozhodně ztrátou času a nebude od věci přečíst i další knihy autorky, způsob jejího psaní mi docela vyhovuje.
“Epilog: Protože silou smečky je vlk a silou vlka smečka“ (R.Kipling)

13 08.03.2014

Nedávno zesnulý Crichton patří k autorům, kteří dokáží namixovat správný koktejl jak z různých vědeckých oborů, tak je rozvinout v docela zajímavou vizi a vytvořit tak velmi čtivý, po literární stránce řemeslně zpracovaný hybrid sci-fi a thrilleru, okořeněný navíc v různých knihách takřka mikroskopickým pohledem na různá prostředí. Není divu, že jsem docela s chutí řadu jeho knih přečetl a dodnes po nich čas od času do knihovny sáhnu.
Tentokrát to byl Proud času – podle statistik docela čtená kniha. Ba i komentářů je u ní pár. Co mne ale překvapilo, je skutečnost, že ji vlastně všichni komentátoři hodnotili jako lehké oddychové dobrodružné čtení s historickým pozadím.
Proboha, to si nikdo nevšiml, že byl učiněn pokus o primitivní vysvětlení základů kvantové teorie pole? Které mimo jiné pořádně nerozumí ani fyzici na ní pracující. A to je na ní vlastně postavena celá zápletka knihy.
Na jejím praktickém využití vlastně staví hlavní zloduch svůj „podnikatelský záměr“ – a tady autor docela dobře vystihl kulturní devastaci budoucích pokolení (kterou můžeme vidět už dnes) – skutečnost, že lid chce být baven a sycen autentickými zážitky (vzrůstající obliba různých reality show a soutěží – dnes pochopitelně pečlivě narežírovaných).
A jako třetí bych chtěl vyzdvihnout historický rámec knihy – je pochopitelně diskutabilní reálnost popisovaných dějů, způsobu života a myšlení našich předků. Máme ale jako produkty technické civilizace tendenci nahlížet na obyvatele našich zemí v období označovaném jako středověk jako na bandu nemytých a smradlavých idiotů s vykotlanými palicemi a s chováním řeznických psů. Ono to ale bude asi trochu jinak. Kdyby byl tento pohled správný, nebyli by schopni zvládnout v podstatě globální ekonomiku s obchodem přes kontinenty a vytvořit stavby, nad nimiž i dnes stojíme v úžasu a přitom v čase, který bychom dnes nebyli i se svou technikou schopni dosáhnout.
Takže pokud budete knihu číst, nežeňte se jako psi po zaječí stopě po její – byť zajímavé -dějové linii, ale dívejte se i okolo sebe, nepřijdete o nic z děje a akce, získáte ale možná i něco navíc než pouhé pobavení.

13 10.11.2012

Bídné roky jsou v podstatě SF románem, který by se dal označit jako post-apo. S jednou výhradou – nejde o popis přežívající civilizace po nějaké globální katastrofě či konfliktu, jde o popis civilizace, která se sama hroutí z důvodů, které mi velmi připomínají řadu prvků současnosti. Popis života skupinky jedinců, kteří se sami vydělí z civilizačního prostoru a začínají novou existenci na smetišti je vlastně jakousi pochmurnou až děsivou antiutopií z blízké budoucnosti a skutečnost, že si autor vybral jednotlivé postavy jako určité archetypy z knihy vytváří takřka psychologicko-sociální studii. Řekl bych, že je poznat těch pár let, které strávil na studiích psychologie, než odešel na moře. Je to znát jak na postavách, tak i na ději. Není to sice kniha plná akčních scén, je spíš plná člověčiny, přesto – nebo snad právě proto - vás při četbě může občas zamrazit. A pokud se někdy zamýšlíte nad světem okolo sebe, může být dokonce jakýmsi mementem.

13 29.06.2011

MRAVENCE jsem bral jako oddychovku, jako vědeckou SF. Autor Werber je ale francouzský žid píšící dost svérázným stylem (postřehl jsem jemný vliv kabaly) a do mraveniště promítá řadu zajímavých myšlenek - (začínám uvažovat, že si pořídím ruční scanner, abych mohl stahovat přímo z knih a nemusel pracně opisovat, na str.159 je pěkná úvaha o totalitarismu a o evoluční Darwinově teorii) - a řada zajímavých informací (tady budu muset zjišťovat, co je realita a co spisovatelova invence). Pokud jde o obsah knihy, mám dojem, že "lidskou řadu" hrdinů vzal autor trochu na hůl, připadají mi poněkud ploší a bezbarví a předpokládám, že si to vynahradil na mravencích a že se pokud jde o jejich anatomii, životní styl, atp. držel reálu, koneckonců byl řadu let vědeckým dopisovatelem renomovaných časopisů. Samozřejmě, že veškeré myšlenkové pochody, pocity a obsah komunikace je čistá fikce a autorova fantazie. Mne osobně v téhle dvouvrstevné knize - mimo údajů o mravencích, o kterých jsem řadu věcí nejen že nevěděl, ale ani netušil - zaujala spíš ta druhá vrstva - Encyklopedie ... kde jsem narazil na řadu zajímavých a podnětných myšlenek. A styl jakým tenhle chlapík píše mi celkem vyhovuje. Tenhle komentář je učesaná verze toho, co jsem říkal o téhle knize přátelům ve svém pubu, usoudil jsem, že si tahle kniha zaslouží širší publicitu.

13 13.02.2011

Význam téhle knihy je především v tom, že nejrůznější "záhadologické teorie" zde byly publikovány poprvé a že z ní čerpala (nebo dokonce opisovala) řada dalších autorů tohoto žánru. A při jejím prvním vydání to bylo doslova zjevení v šedi reálného socializmu té doby. Je třeba ji ovšem číst s určitým nadhledem, řada myšlenek je tam sice zajímavých, nicméně se mi nejeví dostatečně šílené, aby mohly být pravdivé. A nesnažte se hledat důkazy - je přece jen rozdíl mezi domněnkou a realitou.

13 10.01.2011

Místo komentáře : Převozné pro Charona

Poslední měďák slyším pod jazykem.
Přemýšlím marně, kam jsem zlato dal.
Venku je noc a nachýlené hlohy
za oknem pustily se v cval.

Ještě jsem dole láskou ojínělý.
Od sebe na dlaň ležíme tu dva.
A chutnám potmě hořkou pravdu mědi,
poslouchám naznak, jak z nás ubývá.

13 30.11.-0001

Tato kniha patří k těm, na které jsem si musel vystát celonoční frontu. Vím, nejspíš si to většina z vás neumí představit a bylo to někdy - zejména v zimě - dost kruté. Vzpomínám na to ale už stylem, jakým se vzpomíná na školu, na vojnu a tak podobně - tedy jaká to byla zábava, jak jsme si vespolek parádně pokecali a jak jsme byli při otevření krámu vytuhlí - někdo z chladu, prozíraví z "čaje se slivovicí". Ta kniha ale za to stála. Myslel jsem si to tenkrát, myslím si to i dnes.

Patřím ke generaci, která v učebnicích zalepovala a vystřihovala jakékoliv zmínky o člověku, který se zásadním způsobem zasloužil o vznik samostatného československého státu. Setkání s touto knihou je pro mne vlastně setkáním s TGM, s jeho ideály, jeho myšlenkami. Možná si řeknete - je to pomalu 100let staré, je to pasé. Jestliže ale jsme schopni se podívat za sebe, na svoji minulost, snáze pak můžeme hledět k obzorům před námi. A na myšlenkách moudrých jako na bruse vybrousíme a vytvarujeme i svoje vlastní (pokud tedy nějaké vlastní máme).

13 30.11.-0001

Ulice Na plechárně v Monterey v Kalifolnii je báseň, smrad, skřípot, magické světlo, chorál, jednotvárnost, dušebol, sen. Ulice Na plechárně je páté přes deváté, plech, železo, rez a odštěpky dřeva, omlácené , zaplevelené parcely, hromady harampádí, konzervárny z vlnitého plechu, hadrárny, hospody a bordely, přecpané krámky, laboratoře a noclehárny. Na plechárně bydlí jak kdosi kdysi řekl, "děvky, pasáci, falešní hráči a syčáci“, čímž chtěl říci kdekdo. Kdyby se byl podíval jinou skulinou, možná že by byl řekl „světci, andělé, mučedníci a lidé boží“, a byl by mínil totéž.

12 01.08.2013

Komentovat Černé barony je totéž jako nosit dříví do lesa. Tak jen tak pro ilustraci přidám pár poznámek. Mezi 1. a 2. vydáním uplynulo třicetjedna let. Neznamená to ale, že by kniha nebyla čtivá. Ona byla totiž nevydatelná a tak mezi prostým lidem tehdy československým kolovala v nesčetných opisech (bylo by zajímavé porovnat počet oficiálně vydaných a ilegálně opsaných výtisků) - to samo o sobě vypovídá mnoho o její kvalitě a hlavně oblibě. Zejména když si uvědomíme, že převážnou část tohoto období nebyly k dispozici počítače a kopírky, takže se opisovalo ručně perem, tužkou a jen nemnozí podezřelí podivíni měli psací stroj (muselo se fest do něj bušit, aby se propsalo aspoň 10 kopií - chudák můj Consul má dodnes dokřivené klapky). Proč takový zájem?
- jsme označováni za národ švejků - tradice vojenského humoru je u nás značně silná,
- každý muž (kterému se nepovedlo vyklouznout z tenat branné povinnosti) byl voják a nemusel být ani u PTP, aby byl obeznámen důvěrně s vojenskou buzerací a její tupou nesmyslností,
- zakázané ovoce nejvíc chutná a odjakživa rádi děláme vrchnosti naschvály.
Kniha a její humor není intelektuální (jak tady bylo podotknuto) a není ani absurdní - to je jen povrchní dojem pramenící z neprožití doby - ale naprosto reálná a proto měla možnost a také oslovila široký okruh lidí. Mám dojem, že bude oslovovat i další generace, které tu dobu nezažily na vlastní kůži. A musím se přiznat, že i když jsem ji sám opsal a rozdal přátelům, sám mám jen 2.vydání z roku 1990 (tedy vlastně 1. ponormalizační a kompletní) - můj opis mi neznámý pachatel ukradl, čórnul, čmajznul z knihovny a uznejte, že jsem s tím na policajty jít nemohl.
V mém výtisku je pěkné Švandrlíkovo povídání o vzniku Černých baronů - jak se mi to podaří slíznout, tak to tady ještě doplním, je to docela zajímavá story, třeba to někoho zaujme.
Zadařilose - nechám promluvit autora :


To, že napíši Černé barony, jsem věděl už při výkonu vojenské prezenční služby v Nepomuku a přilehlých pracovištích. Jenže pustit se do rozsáhlejšího díla jsem si ještě netroufal. Teprve v roce 1963 jsem napsal prvních 120 stránek. Četlo je několik mých přátel, kteří mě označili za sebevraha a prohlásili, že „tohle" nevyjde ani za sto let. Vzhledem k této vyhlídce jsem učinil pětiletou přestávku až do jara 1968. V té době obnovil pan Josef Čábela nakladatelství v Havlíčkově Brodě a nazval je Vysočina. Pobízel mě k rychlému dokončení Baronů s tím, že je okamžitě vydá. Po vstupu vojsk Varšavského paktu do Československa jsem měl hotovu polovinu knihy, ale nakladatel nechtěl dále čekat. Sebral mi ze stolu sedmnáct kapitol a vydal na poslední chvíli to, co bylo později označováno jako první díl. Psal jsem dále, ale pak jsem to znovu zarazil. Na štěstí zasáhla moje žena, která si vyžádala dokončení Baronů k Ježíšku. Tomu nebylo možno odolat. Ukázky z druhého dílu jsem četl při Návštěvních dnech v Semaforu až do chvíle, kdy to kompetentní činitelé zakázali.
Knížka vyšla bez mého vědomí v zahraničí, u nás byla opisována, fotografována a jinak rozmnožována. Veksláci ji prodávali na černém trhu. Z knihoven byla ukradena dřív, než mohla být stažena z oběhu.
Mezi lidmi koloval i třetí díl, který jsem nenapsal. Vydal ho v Curychu nějaký podnikavý hostinský, ale mnoho lidí zřejmě neošálil. Dokonce ani podezíravé orgány v Československu.
Nyní v Mladé frontě vycházejí Černí baroni kompletní. Franta Voňavka, kapitán Ořech ani mnozí jiní si je už nepřečtou. Snad pobaví alespoň jejich potomky.

Miloslav Švandrlík

12 21.10.2011

Už jsem k Bibli komentář psal, nechci se opakovat, jen se musím omluvit za anotaci - je to titulní strana mé staré rodinné Bible, která není psána latinkou, ale kurentem a navíc poněkud archaickou mluvou a proto je přepis trochu problematický. Při čtení mi jedno ani druhé nevadí, spíš naopak - neumožňuje mi to číst Bibli jako normální knihu a doslova to nutí přemýšlet nad takřka každým slovem. A přestože patřím ke generaci, která měla na školním vysvědčení předmět "Naboženství", nepatřím rozhodně mezi jakkoliv praktikující křesťany - to mi ale nijak nebrání v tom, abych vnímal pravdy a mnohou životní moudrost, které Bible obsahuje.