Bohumil Hrabal

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1914 - 1997

Populární knihy

/ všech 95 knih
Ostře sledované vlaky
Ostře sledované vlaky
Postřižiny
Postřižiny
Obsluhoval jsem anglického krále
Obsluhoval jsem anglického krále
Příliš hlučná samota
Příliš hlučná samota

Nové komentáře u autorových knih

Kluby poezie Kluby poezie

„Třicet pět let lisuje starý papír a za tu dobu mu sběrači hodili do sklepa tolik krásných knih, že kdyby měl tři stodoly, všechny by byly plné ... pracuje na pražské periferii, jejíž drsnou krásu si zamiloval. Večerní ulice osvětlené blikajícím elektrickým osvětlením, putyky, výčepy, kde ti natočí pivo do džbánku – odráží se tu lesk a třpyt poetické staré Prahy, ale pořád to je JEN periferie – neuchopitelná pro většinu a neodolatelně lákavá pro pana spisovatele … „… miluji průtrže mračen a demoliční čety, postávám celé hodiny, abych se dočkal, až pyrotechnici zpraženým pohybem, jako by pumpovali gigantické pneumatiky, vyhazují celé bloky domů, celou ulici, nemohu se do poslední chvíle vynadívat na ty první vteřiny, které nadzvednou všechny cihly a kameny a trámy, aby pak nastala ta překrásná chvíle, kdy domy se sesouvají tiše jak hedvábné dívčí šaty, jak oceánský parník, když po výbuchu kotlů jde rychle na mořské dno…“ Někde tam, na té periferii, ve sklepě, ze kterého je výhled jen na chodník a nohy procházejících chodců, pan Hrabal pracuje už spoustu let - „polyká tu slova“ – u lisu papíru … „Knihy mne naučily zálibě a radosti z pustošení, … odstraním tištěná slova, tak z textu nezůstane taky víc než nehmotné myšlenky, které poletují vzduchem, spočívají na vzduchu, vzduchem jsou živeny a do vzduchu se vrací … ještě krásnější časy musely být, kdy všechno myšlení bylo napsáno jen v lidské paměti“. A právě tam, u toho lisu papíru, který nemilosrdně chroupe všechna slova, se v mysli spisovatele zrodil řetězec myšlenek – motivů, které pan spisovatel svým originálním způsobem spojil v umělecké dílo – vznikla další jedinečná koláž s nostalgickým názvem Klub poezie – použitý materiál: vystříhané a originálním způsobem opět pospojované útržky z novel Něžný barbar a Příliš hlučná samota... „Kdybych já uměl psát, tak já bych napsal knihu o větším štěstí a větším neštěstí člověka, protože já jsem se knihami poučil, že nebesa nejsou humánní a člověk, kterému to myslí, také není humánní, ne že by nechtěl, ale odporuje to správnému myšlení. Pod mýma rukama v mém mechanickém lisu hynou vzácné knihy a já tomu proudu a průtočnosti nemohu zabránit. Nejsem nic než něžný a citlivý řezník.“ Výsledkem je tentokrát čistě něžně poetický text, do třpytivého náhrdelníku poskládané spisovatelovy výpisky z různých textů, očistěné od nánosu vulgarismů, obroušené od většiny politických narážek, až na dřeň, … zůstal jen čistý, přesný a dokonale krásný brus toho nejtvrdšího z kamenů – malé, ručně opracované diamanty – slova, myšlenky, vzpomínky … „jak jsem se tak do sebe zakutal a schoulil, tak jako koťátko v zimě, tak jako dřevo houpací židle, protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já vlastně opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít, v myšlenkách zalidněné samoty, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti, a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já“ … „protože jsem byl proti své vůli vzdělán, trnul jsem a žasnul nad Hegelem, který mne učil, že jediné, z čeho lze mít na světě hrůzu, je to, co zvápenatělo, hrůzu ze strnulých a umírajících forem, že jediné, z čeho lze mít radost, je to, když nejen jednotlivec, ale i lidská společnost se dovede zápasem zmladit, vybojovat si novými formami právo na nový život…“ … „Když jsem se navracel pražskými ulicemi nazpátek do svého podzemí, myslel jsem na melancholii věčné stavby světa, brouzdal jsem se v duchu kloakami a přitom uslzenýma očima jsem hleděl vzhůru, abych tam najednou uviděl to, čeho jsem si nikdy nevšiml, na fasádách a průčelích baráků i veřejných budov jsem uviděl, do čeho se promítal a po čem toužil Hegel a Goethe, to Řecko v nás, krásné helénství jako vzor a cíl, viděl jsem sloupové dórské řády, tryglyfy a okapní řecké lišty … a balustrády na samé střeše činžáků, v jejichž stínu jsem kráčel, a přitom jsem uvažoval, že to samé Řecko je i u nás v Libni a ostatních periferiích, na průčelích obyčejných domů …“ Číst … nechat kolem sebe plynout slova … nechat se jimi oslnit … a pak je nechat tiše a klidně doznít … slyšet sentimentální hudbu na pozadí … cítit tklivou melancholii … bojovat s textem - jen pro tu radost, až mu podlehneš … „A tak jsem tiše kráčel“ … za zvukem slov, za jejich neodbytnou návykovou melodií … slyšíš, vidíš a cítíš ve vzduchu harmonii …“... celý text
— alef

Perlička na dně / Ostře sledované vlaky Perlička na dně / Ostře sledované vlaky

„Je to sice klasika, ale můj "šálek kávy" to není a určitě nebude, ale když se chce splnit výzva, tak se musím přemoci.“
— sloncekhk

Pábitelé Pábitelé

„Když jsem si dohledávala význam Pábení na internetu, vyskočily na mě různé varianty vysvětlení. Zaujalo mě, že slovo "pábit" původně pochází od Jaroslava Vrchlického, který tak nazýval, když odcházel kouřit (a možná přitom i tvořit). Pábení je volně plynoucí, bezbřehé vyprávění a pábitel je člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak krásu ve všednostech života. Přesně tohle vystihuje Hrabalovu povídkovou sbírku. Postavami jsou obyčejní lidé, často z okraje společnosti, v příbězích se mísí syrovost a poetika, tragičnost s komikou. Postavy často vedou řeči páté přes deváté. Hrabal k tomu dodává, že:" Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval, a hodně slyšel. A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím." Sbírka obsahuje jedenáct povídek: deset kratších a jednu dlouhou přes půl knížky. Nejvíce mě zaujaly povídky Diamantové očko a Pábitelé, líbila se mi pointa podvodnické, nejdelší povídky Bambini Di Praga 1947, ale tady u této povídky jsem se chvílemi musela do čtení vyloženě nutit. Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky Lísteček z chemické čistírny "Stříkal silami, jako by se vším tím, co zažil, spíš zotavil než porazil." "Láska je prostředníkem mezi nebem a zemí"“... celý text
— Ivule9

Ostře sledované vlaky Ostře sledované vlaky

„Rozhodně jediná motivace která tady byla je ta, že kniha je krátká, tak jsem ji chtěla prostě dočíst. Film jsem zatím neviděla a docela by mě zajímalo, zda bude zajímavější než kniha. U některých části povídky jsem se dokonce i zasmála. Bodové hodnocení je 2 z 5 hvězd a ne proto že by kniha byla špatně napsaná nebo nezajímavá, jen prostě tohle dílo nebyl zrovna můj šálek kávy.“... celý text
— _wejunkaa_

Obsluhoval jsem anglického krále Obsluhoval jsem anglického krále

„Nádhera, pohlazení, moudrost, legrace, smutek, originalita. Úžasný jazyk pana Hrabala. Teď jsem doposlouchala audioknihu v podání geniálního pana Ladislava Mrkvičky a jsem stejně nadšená jako kdysi, když jsem četla poprvé. Příběh mi teď snad ještě víc mluví z duše a naprosto chápu pocity vypravěče v posledních kapitolách. Popis “malého českého člověka se Hrabalovi povedl snad stejně dobře, jako by to psal Karel Čapek. Proplouvání v jakékoliv době, chytráctví, využívání lidí a situací, lidská hloupost a lidská zloba, a ty roztodivné charaktery s jejich výstřednostmi, prostě pecka. A nakonec ještě přátelství zvířat, samota a s ní spojený klid a ponaučení. Prostě krása, vřele doporučuji.“... celý text
— uzivatel6305

Přejít na knížky autora