Ezra Pound

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1885 - 1972

Nová kniha

Přítomen!

Přítomen! - Ezra Pound

Autor, přední básník XX. století, míří přímo na jádro systému, v němž žijeme – a zasahuje! Poundovy články, básně, poznámky, manifesty, překlady, výpisky z četb... detail knihy

Populární knihy

/ všech 14 knih
Přítomen!
Přítomen!
Imagisté
Imagisté
Vortex
Vortex
O Lásce
O Lásce

Nové komentáře u autorových knih

Přítomen! Přítomen!

„Je to soubor Poundových textů, které psal pro italské noviny během druhé světové války. Větší část knihy ale zabírají komentáře, vysvětlivky, doplňky z pera překladatele, který se skrývá pod jménem Karel Veliký. Samotných Poundových textů je tam méně, než textů překladatele. Na knize by tedy spíš mělo být "Komentáře Karla Velikého k novinovým článkům E. P.", aby to lépe vystihovalo podstatu knihy. Jinak je to zajímavá publikace, která legitimuje Poundův fašismus italské provenience a víceméně se k němu rovněž otevřeně hlásí. Nevěděl jsem, že tento politický proud ještě dnes pro někoho představuje cosi „reálného“. Poundova posedlost změnou měnového systému je sympatická, jeho touha po srozumitelném jazyku veřejné správy je pořád aktuální. Jeho názor, že hnacím motorem válek je potřeba vytvářet dluh, je přinejmenším zajímavý. Ovšem jeho přesvědčení, že za veškerým zlem na zemi jsou „židé“ a jejich lichva pro mě přijatelné není. Pound byl antisemita jako řemen a pozdní retuše této skutečnosti, jsou toliko jen retuše. Židovská kultura je i naše kultura, je to náš civilizační okruh, ať si o tom myslí kdo chce co chce. Pound chtěl reformovat svět, protože se mu zdál, že stojí na špatných základech. Bohužel ti, které pokládal za „spasitele-reformátory“, (ať už Duceho, který v tom asi má být „nevinně“, ale ten „správný“ pro něj byl i Hitler) pak nechali vyhladit 6 000 000 lidí a žádný lepší nový svět nenastal. Chápu Poundovu zaťatost, individualismus i jistý narcistní „chimérismus“, nebudu mu nasazovat zpětně ohlávku, ale zároveň nebudu předstírat, že nebyl „fašoun“ a antisemita. Nicméně knihu doporučuju k přečetní, člověk, který to dal dohromady má značně načteno a je velmi kompetentní, byť tedy stojící na "ztracené vartě" jako Pound. Divím se, že kniha zatím nevzbudila nějaký povyk. (Bez hvězdiček).“... celý text
— Jakub_Řehák

Přítomen! Přítomen!

„Další z řady dnes už legendární edice Matanoia (od DP/KV). Tentokrát o mistru těch, kteří vědí Ezra Poundovi. Publikace se zde (mimo jiné) snaží rozbořit obraz básníka, který je roky systematicky budován jeho dvorní překladatelkou A. Kareninovou. Po přečtení je více méně jasné, kde Ez pevně stál! Za mě opět naprosto perfektní vydavatelský počin včetně výborného doprovodného materiálu.“... celý text
— Lesní_chodec

Horoskop orloje Horoskop orloje

„Tato antologie začíná solidní poezií Carla Sandburga. A pokračuje fašounem Poundem, kterého se pokusil navštívit i Ginsberg a zjistit, jak to bylo s jeho antisemitismem. Koneckonců – Pound se dal na dlouhá léta v Itálii zavřít do blázince, než by se zodpovídal ze svých názorů. Fašos ho uctívají dodnes. Ale co naplat, jeho básně jsou ceněny, mezi tvůrcem a jeho dílem je rozdíl. Ovšem Zábrana, který k němu pro toto jeho vzhlížení k Mussolinimu cítí hnus, podotýká: cožpak se Rolland, Nezval a další nevzhlíželi naprosto stejně ve Stalinovi? Z beatniků je tu Rexroth, kterého literární salóny byly proslulé. Dále za zmínku stojí Ferlinghetti, Ginsberg a Corso, který si svůj vězeňský příběh trochu ozdobil, aby to stálo za to. A jak poznamenal Saxofonista – mile překvapila di Prima, její energie je úžasná a básně divoké. Brautigenovo Chytání pstruhů v Americe (část) otisknul Ferlinghetti v prvním čísle legendárního City Lights Journalu. Ale nejde o čistou poezii, tak to tu nenajdete, ale česky to vyšlo. Říká se o něm, že byl laureátem toho, co nebylo promyšleno. Svoje básničky rozdával v ulicích. Byl to básník, který předznamenal, v jakém sevření nás dnes dusí technologie. Zábrana si do deníku poznamenal: Brautiganovy verše, vůbec nejzajímavější pokus jaký znám, najít poezii i tam, kde jako by nikdy nebyla. Ale zřejmě v jeho pozůstalosti více překladů nebylo(?). Patchen ke stáru, když byl už méně pohyblivý, kreslil zajímavé básně-obrazy. Ty si můžete najít na netu, žádný z nich tu není. Zábrana v deníku také zpochybňuje Miroslava Holuba coby Patchenova překladatele. A LeRoi Jones byl radikál a v jeho poezii zabřednete do americké politiky. Snad proto tu jsou většinou apolitické básně. Nakonec je tu smutná Sylvia. Ale to je známá historie. Tuto antologii začal připravovat Zábrana, ale až po jeho smrti ji dokončil Přidal. Mnohým básníkům časem vyšly přeložené celé sbírky. Z jeho deníků je jasné, že překladům věnoval velké úsilí. A básně mu posílal z exilu i Škvorecký, třeba i oxeroxované (Ferlinghetti), když byly out of print. Dnes si neumíme představit, v jakých podmínkách musel Zábrana pracovat, nahlédněte proto laskavě i do jeho deníků Celý život. R.I.P.“... celý text
— Pablo70

Horoskop orloje Horoskop orloje

„Škoda že se mi tato kniha nedostala do ruky již na začátku 90. let, kdy jsem ještě skoro žádné autory v ní obsažené příliš neznal (protože skoro nebylo odkud). Byl bych z ní jistě nadšenější než dnes, kdy mi výběr básní některých autorů nepřipadá zase tak úplně reprezentativní (což je ovšem hodně subjektivní). Objektivně mi ale vadí třeba absence datace jednotlivých básní - nejsem totiž schopen pak posoudit vývoj autora v čase. Třeba Carl Sandburg - jeho básně v rámci knihy jevily sestupnou tendenci a není mi jasné, jestli to odpovídá jeho skutečnému časovému vývoji. Dopustím se jisté neomalenosti a trošku se otřu i o překlad Jana Zábrany (což se dnes považuje za drzost): například jsem nepochopil, proč v Nezabiješ Kennetha Rexrotha je ponechán v originále sv. Štěpán (tedy Stephen), ale ostatní svatí jsou přeloženi do češtiny. Kvůli této anomálii mi došlo, že jde o sv. Štěpána až se zpožděním. Též si myslím, že ani za Zábrany se "bombardérům" neříkalo "bombarďáky" - chvíli jsem sice přemýšlel, jestli tím nemyslí spodky, ale to do kontextu opravdu nesedělo. A pak tam byla ještě jedna věc, která dost měnila smysl verše, ale tu už jsem zapomněl. Příjemným překvapením pro mě byli oba Kennethové (Rexroth i Patchen), druhý jmenovaný kromě jiného i proto, že jsem díky tomuto výboru zjistil, odkud mají Zuby Nehty ten text o Bílých ptácích. Příjemně též překvapila Diane di Prima. Naopak určité zklamání představoval Ezra Pound (na to, jak ho adorují fašounci na Délském potápěči), ale možná to bylo jen výběrem básní. A dozajista bylo zklamáním, jak byl ve výboru odbyt jeden z mých oblíbenců - Richard Brautigan.“... celý text
— Saxofonista

Chtěl jsem napsat ráj Chtěl jsem napsat ráj

„Básník z Brna (čau, M.!) mi kdysi řekl, abych se rovnou nepouštěl do Cantos a doporučil mi (nesehnatelné) tohle. A tak jsem se tak okolo dekády+ poflakoval okolo Pounda, přemýšlel, tu a tam, jestli si nekoupit 'ABC Četby' (abych zjistil, že to taky není k sehnání) a pak si několikrát říkal "Koupím si komplet Cantos", abych se na to pak zase vybodl a zapomněl a pak četl Buka (O psaní) "To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."... ale, i přes tohle vše: "Snažil jsem se napsat Ráj. Nehýbej se Nech mluvit vítr to je ráj." ...mi pořád znělo v hlavě (obzvláště během léta, když mě vítr chladil na horkém čele) a říkal jsem si, jestli bude Pound tohle, tak to přece bude stát za to, až se k němu dostanu a není třeba spěchat. Netvrdím, že v poezii jsem expert (jako Jules v masírování nohou), ale posledních několik let ji čtu mnohem více; vyhovuje mi i fakt, že můžu něco vzít, přečíst to od začátku do konce na jeden zátah, nebo den, dva a udělat si na to názor, během chvíle. Víc mě zajímají různé způsoby, postupy, jak přistupovat k textu, což je něco, co pro mě dřív, neexistovalo, pokud jde o čtení a i když jsem v tomhle průřezu Poundem nalezl, kromě mých zdevastovaných očekávání, i několik básní, kde jde vidět, že ten člověk byl talentovaný, jako nikdo a zkrátka jinde (což ale člověk pochytí hodně i z jeho esejí, rozhovorů, myšlení), primárně jsem si vzpomněl na stejný pocit, jaký jsem měl u Joyce, nebo u veškeré té obtížné literatury, která funguje jen s kontextem, která funguje jen, pokud do hloubky znáte vše okolo a jste zasvěcení. Není to snadné čtení a snad je k němu nějaký klíč, nebo je to náročné studium pro fajnšmekry, co nad tím rádi zabíjejí čas. Něco jako nekonečná předehra, kde se nikdy nejde k věci. Nekonečný dráždění. Já chápu, že ono se okolo toho dá tancovat na mnoho způsobů, člověk musí mít kulturní znalost celkově, literatury, znalost poezie, jako takové, jejího rytmu, významu, můžeme rozebírat myriády aspektů, z nichž některé jsou nakousnuty i v této knize. A když se přistihnete, že jedna část je přeložená, další záměrně ponechaná v řečtině, pak v latině, španělštině, francouzštině, přepadne vás jakejsi nechutnej pocit flexování, jakoby vám Pound mával svým salámem Vysočina přímo před obličejem. Stejně jako Joyce se snažil narvat celej slovník do svých knih (Eminem trpí podobným neduhem). Takže, já to neodsuzuju, jen jako masturbaci, spíš se snažím poukázat na to, že pro mnoho lidí to bude totálně nepřístupný, ať by se snažili sebevíc. A tím pádem to pak přijde elitě, jako takový „to jejich“. Ale tohle, to mě na tom poněkud zklamalo. David Lynch taky nechce prozrazovat významy svých filmů (a často si říkám, že to tvrdí jen protože možná žádný hlubší, skutečný význam ani nemají; tvořící lidé jednají spíše z jakési vnitřní potřeby, nutnosti, než z nějakého systému, důvodu, schématu), je to část jejich šarmu, coby potenciálního vtipu, který pak zaměstnává generace akademiků, aby měli o čem přemýšlet, aby pokračovali v honbě za klenotem Nilu. Ale abych jen nelamentoval, tak uvedu jako intermezzo něco, co se mi v téhle sbírce naopak líbilo: "Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří, Byla zde láska, ta, která nikdy neustane. A zde touha, ta, kterou nikdy neslíbáme. Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří." "Strom mi vstoupil do rukou, Kořeny prorostly pažemi, Strom vyrostl v mé hrudi - Dolů, Jako paže Ze mne vyrůstají větve. Tak stromem jsi, Tak mechem jsi, Jsi fialkami A větrem nad nimi. Dítětem jsi - tak vysoko, A všemu tomu nerozumí svět." Pound byl s rodinou odmalička zvyklý psát dopisy ve verších, od mládí publikoval, řekl bych, že do hodně z toho, co ho čekalo, byl prostě, tak nějak přiveden, jak jinak si vysvětlit, že se už jako teenager dočkal takového cestování s rodinou po Evropě, měl možnost trávit a studovat knihy v takové intenzitě, na počátku 20. století. Znal se se jmény, jako je třeba Joyce, Hemingway, Yeats, Eliot, v případě posledního zmíněného se mu přičítá i veliká zásluha na kompletaci známé básně 'The Waste Land', kterou jsem, rovněž, ještě nečetl. Hodně velkou část života strávil v Evropě. Skutečně jakási, světová elita, s hlubokou kulturní zkušeností a vhledem. Pobavila mě i odpověď v rozhovoru, kde se ho zeptali, že se pokoušel o román a jak to dopadlo a Pound odpověděl „Dopadlo to, naštěstí, v kamnech...“ I přese vše, z 9/10 ve své práci odkazuje na věci, které většina z nás nezná, klasiky nejen třeba italské, německé, řecké, světové literatury, které ale už dnes nikdo tolik nečte a jak všeho přibývá, vše se zrychluje, čas utahuje a společnost vás zaměstnává, je ještě těžší se na ně zaměřit, jako na něco lákavého – třeba číst celou tragédii, abych pochopil jeden verš (v tomhle ohledu mě pobavila vysvětlivka na konci, ke Canto XXXIX: „Opuštěná je střecha... - Počátek básně je motivován pojetím sexu jako fyzické rozkoše, slepého pudu a uvolnění. Znovu se básník vrací k Odysseovi a Kirké.“; Topas). Je ale zvláštní, že původem Američan se vlastně tolik zasazoval o zachování evropské tradice. Jeho konfuciánství a podpora fašismu jsou taky nutnými body, které je třeba zmínit. Pound bere člověka v Cantos na odyseu, procházející vším, jakoby se snažil postihnout vše a přijde mi, že mnohdy to, co odlišuje lidi jako on, stojící na piedestalech (ač v Poundově případě, se slušnou kaňkou v jeho minulosti), od šílenců, kteří jsou kontroverzní, zatracovaní, či snad zapomenutí, je právě a jen kontext. A faktem je, že tohle je přesně ten druh věcí, kde je třeba znát do hloubky vše okolo, aby člověk byl s to, nějak, spokojeně, přistát, chápat, užívat si ten rozmach. Poslední dobou jsem se přistihl, že mě ale irituje se podřizovat zažitým názorům, nebo tomu, co mám a nemám číst, co mi kdo říká, co je a co není. Všechno tohle univerzální mluvení, co prý platí pro všechny. Nikdy. A pak, básník z Brna mi rovněž řekl, že život je příliš krátký, než aby ho člověk trávil čtením toho, co ho nebaví.“... celý text
— JP

Přejít na knížky autora