Šikmý kostel 3
Karin Lednická
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/533189/bmid_sikmy-kostel-3-65e02586d9bd1.jpg
5
253
253
Šikmý kostel série
< 3. díl
Románová kronika ztraceného města, léta 1945–1961. Jak dlouho trvá válka po tom, co skončí? Navždy, pokud jí člověk prošel. Ptejme se spíše, jak může zaplnit prázdnotu po zavražděných blízkých nebo po uneseném dítěti. Čím bude zahánět vzpomínky na děsivý teror Němců nebo nechtěnou tělesnou lásku Rusů. Někdo všechno zamkne na dno duše a ráno co ráno si namlouvá, že co bylo, bylo, teď je prostě třeba jít dál. Jiný se nechá zahltit žalem; další přetaví prožité v nenávist. A ještě jiný ve víru, že to bude právě on, kdo pomůže vytvořit nový, lepší svět. Jak dlouho trvá, než člověk přijde o iluze? Tím déle, oč horoucněji se k nim upínal. Možná začne váhat při prvních soudružských podlostech, možná prozře až poté, co kvůli zběsilému plnění plánu začnou umírat lidé a následný monstrproces přenese vinu na ty, kteří se nesmyslné honbě za tunami uhlí snažili zabránit. Pak už bude záležet jen na něm, jestli zahořkne, uchýlí se k prospěchářství, anebo se pokusí znovu nalézt společnou řeč s těmi, kteří věděli (nebo přinejmenším tušili) od samého začátku. Jak dlouho trvá, než člověk uteče do rezignace? Dokud nezjistí, že už mu zbyla vůle a síla jen na to, aby se uzavřel do čtyř zdí vlastního života. Tam si může zpočátku nalhávat, že na něj vnější svět nedosáhne, pokud zásadně neporušuje jeho pravidla. Aby nakonec zjistil, že právě v této úvaze se dopustil největšího omylu. A jak dlouho trvá, než se ztratí dvacetitisícové město?... celý text
Přidat komentář
Přesně měsíc po vydání závěrečného dílu trilogie Šikmý kostel si sedám k počítači, abych dokončila recenzi, která mi tu rozpracovaná leží už přes dva týdny. Abych dala dohromady všechny poznámky a postřehy ze čtení a nějak uceleně shrnula, co si o třetím dílu myslím. Je to těžké. Moc těžké. Byl dokonalý.
Jak napsat recenzi na knihu, které opravdu nemáte co vytknout? Chtěla jsem se vyvarovat otřepaných superlativů, ale nevím, zda se mi to povede. Pokud ale vážně chcete nějaké stručné shrnutí či doporučení, pak Vám řeknu jediné - přečtěte si Šikmý kostel. Celý. Ne jednou. Je to opravdový skvost a já Karin ohromně přeju, že s ním zažívá tak ohromný úspěch a že ho čtou snad úplně všichni. Jestli si to nějaká kniha fakt zaslouží a jestli to nějaké téma vážně potřebuje, je to Šikmý kostel a region, o kterém (mnohdy smutně) vypráví.
Před přečtením závěrečného dílu trilogie jsem se nejprve pustila do předchozích dvou dílů. Podotýkám, že jsem je chtěla jen tak čtenářsky “proběhnout - připomenout si jména, vztahy, místa, důležité okamžiky. Asi za mnohé mluví, že jsem nakonec oba četla slovo od slova. Takhle Karin Lednická píše. A já jsem jako čtenář nemohla udělat lepší rozhodnutí.
Více než o tom, jak je kniha napsaná, chci mluvit o jejím významu, přesto si neodpustím dvě poznámky. Jednu o vypravěčských dovednostech autorky a druhou o její neuvěřitelně vycizelované práci s postavami.
Karin Lednická píše bez přehánění nádherně. Její styl dokonale balancuje na pomezí čtivosti a vznosnosti. Její texty jsou vytříbené, promyšlené, propracované, přesto však plynou s lehkostí, něžně a nikdy nejdou na sílu. Čtenář je do děje často vtahován místním dialektem, slovy, která nezná, a přesto je autorka do textu vpřádá tak, že jim každý ihned rozumí. Až se mi některá vloudila do slovníku a občas mi v konverzaci prostě ujedou :)
Druhou věcí, kterou jsem si při opětovném čtení uvědomila ještě více, než kdy dřív, je, jak skvěle autorka dokáže budovat charaktery, ve vší jejich složitosti a komplexnosti. Jsou jedinečné, zapamatovatelné, nejsou to postavy v knize, ale velmi skuteční lidé. Jsem neuvěřitelně ráda, že se toto Karin tak moc podařilo. Dělá čest lidem, jejichž osudy byly inspirací příběhu a jejichž životy byly všechno, jen ne jednoduché. Jen díky této její vskutku famózní dovednosti si čtenář může po čtyřech letech od prvního čtení prvního dílu najednou říci: “Tak někde tady začala ta Barbořina zatvrzelost, tímhle trápením. Jako by snad Barbora byla jeho babička nebo prateta, a ne postava v knize. V běžných konverzacích jsem několik dní po dočtení používala věty typu “A v tom měl tenkrát Ludwik pravdu!. Trochu bláznivé, že? Anebo možná vůbec. Možná to jen svědčí o tom, jak úžasnou práci Karin odvedla. O tom mluvím, když říkám - a opakovaně jsem to uváděla ve svých recenzích předchozích dílů -, že pod rukama Karin Lednické postavy ožívají a stávají se skutečnými. A je moc důležité, že tuto schopnost autorka má. Nevypráví totiž čirou fikci, ale přináší do pozornosti čtenářů opravdové, prožité lidské příběhy.
Ano. Těžko, moc těžko se píše recenze na tak skvostnou knihu, jakou Šikmý kostel - každý Šikmý kostel - bez debaty je. Trvalo mi to dlouho a vlastně ani nevím, zda se mi podařilo v ní říct vše, co jsem chtěla. Vše, co jsem při čtení prožila a co stále cítím. Ale možná, možná jsem si něco chtěla a musela nechat jen pro sebe. Takové malé střípečky sounáležitosti a pochopení, kousky ohromného citu, který jsem si vybudovala k jednotlivým postavám. A ano, někdy si říkám - jsou to “jen postavy z knihy. Fakt nemůžeš celý den jak bluma čučet do monitoru a přemýšlet o tom, co teď bude Ludwik po smrti Barky dělat a zda to zvládne. Jenže to je právě ono... ony to nejsou “jen postavy. Možná měli ti lidé jiná jména a jiné tváře, než jaké jsme jim my čtenáři při čtení přisoudili v našich představách. Možná by se v některých situacích rozhodli úplně jinak anebo naprosto stejně. Ale nebyly to postavy. Byli to skuteční lidé - přesně takoví, jako my. Každý jedinečný a přesto měli jedno společné - lásku k životu, jakkoliv byl (a je) těžký. Osudem jim hýbaly války, společenské spory i samotná země, na které budovali své domovy a kterou se jiní neštítili jen používat k vlastnímu prospěchu. Neexistovali “jen na papíře.
Jsem vděčná, že právě Karin Lednickou její životní příběh přivedl až k napsání těchto knih a že právě jí se složité osudy těchto skutečných lidí dostaly do rukou. Pochybuji, že by o nich někdo vyprávěl s takovou láskou a pokorou jako ona. Byla to neuvěřitelná odpovědnost. Jsem přesvědčená, že Karin to věděla od začátku. Její poctivost a fortel, s jakými přistoupila k budování této románové kroniky, je vidět na každé stránce. Myslím, že pro spoustu z nás jsou její rešerše téměř nepředstavitelné. Ráda bych ale věřila, že i v dnešní komplikované době to takhle dopadá, když něco děláte poctivě, pořádně a s otevřeným srdcem. Dopadne to dobře. A ne, nemluvím o těch vyprodaných nákladech :) Mluvím o tom, že Karin důstojně a čestně odvyprávěla příběh jednoho regionu, ve kterém se skrývají stovky osudů, drobných každodenních radostí, malých i velkých křivd, životních komedií i tragédií.
Myslím (a z některých rozhovorů to mám potvrzené), že uchopit tohle téma, aby byli všichni spokojeni, je nemožné. Stále budí emoce a jitří city, jako spousta jiných okamžiků historie jsou některé události přecházeny a po celé generace tak někde zůstávají pocity “neuzavřenosti nebo “zapomenutosti. Myslím, že Karin udělala pro tuto věc to nejcennější - s téměř hmatatelnou pokorou a úctou k tématu a pamětníkům svými slovy reprezentuje místa, události a lidi, na něž bychom mohli zapomenout. Díky ní se to ale nestane.
Na třetí díl jsem netrpělivě čekala dlouhé tři roky... a dočkala jsem se. Nevím, jak vyjádřit poděkování paní Lednické za tak úžasný literární počin. Četla jsem najednou spolu s druhým dílem (ten již podruhé), abych si příběhy připomněla, mám za sebou více jak 1200 stránek strhující četby. Myslím si, že obyvatelé Karviné a celého Ostravsko-Karvinského revíru jí musí být vděční za tak neotřelou propagaci jejich kraje! Při čtení tohoto posledního dílu a posledních stránek jsem si uvědomila, jak moc byl tento kraj a "život horníků" za období komunismu zprofanovaný, na úkor nadprůměrných platů a zdánlivých výhod se stal tento kraj "bezútěšným obrazem naší společnosti". Já jsem horník - kdo je víc... ale kdo by tam chtěl žít?
Příběh města Karvinná po dobu 80-ti let. Bouřlivá doba první poloviny 20. století. Obě dvě světové války, vznik Československa, boj o území s Polskem a neustále národnostní rozepře, následný nástup komunismu. To vše vyprávěné prostřednictvím života "obyčejných lidí", kteří měli své plány, sny, ale život jim většinou nalajnoval úplně jiný život.
Moje nejbližší osoby byla Julka Zebroková a Ženka, k těm jsem měla blízko, tak moc jsem ji oběma rozumněla, nechce se mi s nimi loučit.
Život obyčejných havířů, jejich zapálení pro práci, hrdost, ale i prosté kamarádství - na šachtě a v ďuře zkrátka panují naprosto rovné lidské vztahy, všichni táhnou za jeden provaz.
Třetí díl - nejsmutnější čtení, snad proto, že je mi toto období již známé, ač jsem narozena až v letech 70., dovedu se již vžít do tíživé atmosféry nastolení komunismu a podivně pokroucené doby. Velkým přínosem tohoto dílu je zastoupení osudů skutečných lidí (včetně jejich životopisů v závěru knihy), kteří byli komunistickým režimem poznamenáni. Příběh získal na vážnosti, najednou nejde jen o "smyšlený příběh jedné rodiny", ale o skutečné osudy a příběhy.
Ještě jednou velké díky, paní Lednická, česká literatura získala román, který určitě neskončí na smetišti dějin.
Dobře jsi to napsala děvuško. Román se četl nádherně a hlavně jsem si tuto knihu šetřil. Některé budovy Karvinné si pamatuji. Části města Lipiny, Louky a polovina starého Města taky zmizeli.
Polská většina byla počeštena , dokonce i my Slováci,Maďaři,Rusíni a Řeci. Přitom Zaolší mělo být Polské když většina obyvatelstva byly Poláci. Ale tak už to chodí. Marcel 35 let v dole
Jsem vděčný za románovou kroniku a obdivuji práci a čas,který jí autorka věnovala.Prožil jsem při jejím čtení příjemné chvíle , dozvěděl jsem se hodně věcí,které jsem nevěděl i když žiji v karvinském regionu.O rabování šachet nesmyslným zvyšováním těžby, jež zavedli komunisté a které bylo horší než za nacistů a které vedlo k důlním neštěstím,za něž byli odsouzeni nevinní lidé po vzoru stalinských procesů.O hrdých "karviňocich",kteří vypískali komunistického prokurátora na mítinku.O zbožnosti horníků a o tom,že ne každý byl havíř opilec,naopak, snažil se být co nejlepším pracantem a tátou.A také o pronásledování karvinských kněží a nevyjasněné "sebevraždě"petrovického faráře Sobka.
Nejen poslední díl, ale celá trilogie je monumentální literární dílo,jako celek pevně soudržné,velmi čtivé, citlivě a s úctou popisující historii staré Karvinné a těžké osudy obyvatel.
,,Naděje neznamená, že se ti splní, co si přeješ. Uchovat si naději znamená věřit, že všemu zlému navzdory bude jednou zase dobře.
Tak a je to. Trilogie Šikmý kostel je kompletní. Dnes jsem závěrečný díl dočetla a asi ve mně bude doznívat opravdu dlouho, protože to, jaký čtenářský zážitek vám tyto knihy nabízí je opravdu neuvěřitelné. Románová kronika ze Staré Karviné mezi lety 1894 až 1961 opravdu nejde silně neprožívat. Když se k tomu ještě přičte bravůrní styl psaní Karin Lednické a fakt, že všechny události a osudy postav jsou podle skutečných událostí, máme tady opravdu epické literární dílo. Šikmý kostel řadím mezi tu nejkvalitnější českou literaturu současné doby.
Smekám a děkuji Karin Lednické, že nám přiblížila část české historie, která dosud zůstávala velké většině lidí neznámá.
Dočteno. Nemám slov.
Smutné, těžké čtení, výborně napsané. Paní autorce tleskám a doufám, že se od ní ještě dočkáme další románové ságy.
Líbilo, ale bylo to dost proložený politikou. Asi to tak bylo. Každá doba má svoje neřesti.
Tak tento díl byl za mě nejhorší. Přesto jsem mu dala téměř plný počet hvězdiček. Za mě už v něm bylo hodně politiky a mě se v jí trochu ztrácel příběh. Ale je to jen můj názor.
Kniha je svědectvím o složitém soužití Čechů a Poláků na Karvinsku. Místní tam prožili po skončení války nelehká 50. léta, kdy mnoho z nich přišlo o iluze a často i o členy rodiny. Závěrečná část knihy s životopisy a fotografiemi skutečných hrdinů jen dokresluje, že příběhy těch literárních nebyly vymyšlené...
Kniha se četla velice dobře, ale musím napsat, že dvě předchozí mě bavili víc než tato. Asi je to těmi schůzemi a podobně, ale do té doby patří a s tím se nedá nic dělat. Jinak kniha se čte sama, doslova jsem ji hltala a musela jsem pořád číst a číst. Oceňuji rodokmen, protože jinak bych to asi nedala, už jsem si ty vztahy úplně nepamatovala a ten to vše osvěžil. Některé osudy byly opravdu těžké, jiné dopadly celkem dobře. Škoda, že už nebude další díl.
Večer jsem dočetla a až je mi líto, že je konec. Naštěstí je na začátku rodokmen a tak jsem si postovy připomněla a vybavil se mi jejich příběh. Tento díl mě nebavil tolik jako dva předešlé, ale je to hlavně komunistickou agitací a sezení na schuzich. Já samozřejmě chápu, že to do té doby patří a muselo to tam být, jen mě to už unavovalo. Jinak celkově je kniha moc pěkná a zajímavá. Já osobně bych uvítala ještě jednu kapitolu o Halce. Jsem ráda za fotky a představení některých skutečných postav. Jinak autorce moc děkuji za krásný zážitek.
Nádherné zakončení série. Jsem ráda, že jsem si zopakovala předchozí díly a měla jsem vše v živé paměti. Skvělý čtenářský zážitek.
I když jsem úplně z jiného regionu a pokud vím, situace tu nebyla tak napjatá, tahle knížka ve mě vyvolala spoustu myšlenek a otázek. Dokázala bych v této době žít a přežít? Dokázala bych ochránit své děti a své blízké? Neohrozila bych někoho, byť neúmyslně? Vzhledem k mojí nevymáchané hubě a horké hlavě se obávám, že by to byl jeden velký průšvih. A jak to vlastně prožívali moji prarodiče?
A tak bych chtěla paní Lednické poděkovat, s jakou citlivostí mi dokázala tuto dobu přiblížit. Jednotlivé postavy mi přirostly k srdci a budou mi chybět. A myslím na všechny, kteří byli jejich předobrazem, protože oni to všechno opravdu prožili. Není to žádná smyšlenka, byť jednu knižní postavu třeba stvořily zážitky několika reálných lidí. Ale ti lidé to opravdu zažili, i když se tomu leckdy ani nechce věřit.
Zakončení trilogie je dokonalost sama. Přílohy tomu dávají pomyslnou třešničkou na dortu. Hluboký sklon před autorkou k její badatelské práci, kterou nám bravurně přetavila do tohoto famózního díla. Až zamrazí z některých osudů, mně osobně tedy zaujal páter Dostal v celé své šíří, nejenom že díky němu kostel stojí do dnešních dnů, ale i jeho osobní život, což v době 60. let...hm, krásná ukázka odvahy každým coulem.
Na začátku jsem měla trochu problém se zorientovat kdo je kdo.Přiznám se, že první polovina knížky mě moc nebavila ale pak se to naštěstí rozjelo. Přesto mě předchozí 2 díly bavily víc.
Kvůli třetímu dílu jsem znova přečetla první a druhý díl a nelituji.
Nádhera. Nejlepší české knihy posledních let. Děkuji autorce za krásné chvíle s jejími knihami.
Těším se na další.
Skvělé, dokonalé, stejně jako předchozí dva díly. Pro mne sice nejméně zajímavé, protože čtení o padesátých letech bylo moc dlouhé a hodně se tam řešily tehdejší politické změny. To je ale můj problém a nic to nemění na kvalitě knihy. V tomto díle už bylo i méně postav, většinou už šlo jen o Ženku a Wojtka. Zakončení v pravou chvíli. Dále se lze domýšlet, co rodinu postihlo v červenci 1961 v měsíci, kdy Karel nastoupil na Duklu.
... těšila jsem se na ni, ale sotva jsem začala číst, zjistila jsem, že nevím, kdo je kdo. Vrátila jsem se tedy ke druhému dílu, s nímž jsem se opět do rodinných vazeb vrátila a plynule tak mohla přejít k tomu závěrečnému. Dvě záležitosti z druhého dílu pro mě zůstaly otevřené a čekala jsem, že se to dozvím v tom závěru. Tak se i stalo. Myslím, že paní Lednická hezky uzavřela celou trilogii. Těch postav bylo tak akorát, abychom je poznali, a prožili s nimi jejich příběhy.
Nejdřív jsem si zopakovala děj předcházejících dílů, takže jsem tenhle skvost dočetla až včera. Připojuji se k pochvalným komentářům.
Oceňuji hlavně skvěle propracované a uvěřitelné postavy. Jsou to lidé různí, sympatičtí i nesympatičtí, někdy jim čtenář fandí, někdy ho i naštvou, ne vždycky se zachovají správně. Ale skoro pokaždé jsem jim rozuměla. Jsou to zkrátka lidi z masa a kostí.
Zajímavé je hlavně zapojení reálných postav, které sice většinou nebyli všeobecně známí lidé, ale byli lidé něčím zajímaví a zanechali v regionu (a někteří nejen v regionu) stopu a existují o nich záznamy. Někteří se zapsali pozitivně, někteří negativně, tak už to chodí.
Ocenit musím i způsob, jak dějinné události ovlivňují hrdiny, ať jsou to národnostní rozbroje, válka, nástup komunistů nebo měnová reforma i lokální události jako důlní neštěstí.
Je krásně popsáno, jak naivní lidé uvěřili myšlenkám komunismu a pak se často divili, čemu vlastně pomáhají, Můžeme jim to mít za zlé? Musíme si přece uvědomit, jaké měli prostí lidé informace o skutečném dění v SSSR. A dá se to zobecnit. Za války i po ní museli lidé dělat řadu kompromisů aby mohli žít trochu v klidu a někdy aby mohli jen prostě přežit.
Barka byla jen o dva roky starší než moje prababička, Ženka o dva roky než moje babička a Julka o tři roky než moje matka. To jsem si uvědomila, když jsem přemýšlela o tom, jak se za něco přes 60 let popsaných v knížkách změnil svět. Nejde jen o zásadní zvraty jako války, ekonomické krize a politické převraty. Jde o běžný každonenní život, nejen u nás ale i jinde ve světě.
Po přečtení 2. dílu jsem byla zvědavá, jak se v knížce projeví posun v oficiálním pohledu na hornickou profesi a jak bude popsáno to známé „ já jsem horník, kdo je víc“. I to autorka zvládla skvěle.
Na knížce je vidět, že příběhy fiktivních postav odpovídají historické realitě a jsou podloženy velmi pečlivým studiem reálií. To vůbec není u historických románů samozřejmost.
Tohle je za mě jedno z nejlepších literárních počinu za poslední dekádu.
Čtivé, vůbec ne plytké, realistické. Fiktivní postavy s realnymi osudy. Žádná pribarvena romance. Tady je opravdu všechno dobře. A já radim tuhle sérii jako jednu z mých nejoblíbenějších.
Štítky knihy
komunismus česko-polské vztahy hornictví podle skutečných událostí Lebensborn Karviná důlní nehody pronásledování církve Karvinsko monstrprocesy
Autorovy další knížky
| 2020 |  Šikmý kostel |
| 2021 | Šikmý kostel 2 |
| 2022 | Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie |
| 2024 | Šikmý kostel 3 |
Po prvních 2 dokonalých dílech jsem čekal asi trošku víc…ale je to čistě subjektivní dojem