marlowe komentáře u knih

Odkládám plus mínus v polovině. Vůbec mě to nebaví. Problém (nikoli „tří těles“) jsem měl už s prvním dílem, ani jsem dál číst nechtěl, ale znovu mě nakopnul seriál, tak jsem autorovi dal ještě jednu šanci, protože ten námět není úplně marný...
No, ale nejde to, nejde... Děj místy nemá hlavu ani patu, postavy (snad až na toho věčně pokuřujícího poldu) nevýrazné, ploché, neživé a zcela zaměnitelné (a to nemluvím o dialozích!), stylisticky také jasný podprůměr... Klouzal jsem po textu jako zoufalý běžkař po arktické pláni a marně hledal nějaký bod, kterého bych se mohl zachytit, marně jsem pátral po vůni člověčiny...
A tak jsem to zabalil, protože jsem přesvědčen, že i vědeckofantastická literatura by měla mít „lidský“ přesah – a nikoli jenom chladně „vědecký“.
S čínským scifíčkem se loučím bez slz, nostalgicky vzpomínaje na klasiky žánru a na všechny ty jejich zpívající drozdy, Fahrenheity a pikniky u cest...
Myslím, že přečtených 300 stran už mi dává právo na hodnocení.

11 01.06.2024

Werfelův nádherný a sugestivním způsobem odvyprávěný příběh malé Bernadetty mě vážně dostal. Bylo to moje první setkání s autorem a jsem rád, že jsem po téhle jeho knížce sáhnul. Franze Werfela jsem totiž celý život vnímal jenom jako někoho, o kom jsme se učili ve škole (pražský souputník Franze Kafky atd.), a to bylo tak asi všechno. No, teď mně je jasné, že u jedné vlaštovky nezůstane a už se porozhlížím, co dalšího bych si mohl od F.W. přečíst.
Už jenom ta geneze vniku románu, o které autor vypráví v předmluvě (a o níž se zmiňuje i anotace)!
O existenci Lurd člověk samozřejmě věděl, i o tom, že tam ÚDAJNĚ docházelo (a snad i pořád dochází) k nějakým zázračným vyléčením, ale pro nás skeptiky se podobné informace nacházejí jaksi mimo naši rozlišovací schopnost. Rozhodně jsem ani ve snu netušil, jak nesmírně silný příběh za pojmem „lurdský zázrak“ leží. No, každopádně se teď za svojí dřívější přezíravost a za pohlížení na danou problematiku skrze prsty, náležitě stydím.
Na druhou stranu je zajímavé, co všechno se na mystickou zkušenost čtrnáctiletého děvčete dokázalo nabalit. Stačí se podívat na snímek katedrály v Lurdech a porovnat ho s popisovanou temnou jeskyňkou, u které to všechno v toce 1858 začalo.
Ale co mě asi šokovalo nejvíc: že církev byla až tou poslední, kdo byl ochoten Bernadettě naslouchat a uvěřit!
A dalším paradoxem, který určitě stojí za povšimnutí, je skutečnost, že tady židovský autor vypráví ryze křesťanský příběh.
Rozhodně doporučuji!

20 30.05.2024

Řekl bych, že výše uvedená anotace se trochu míjí se skutečným obsahem knížky a může svojí tvrdostí („...šířící se zlo...“, „...masové šílenství...“) některé čtenáře od četby i odradit. Ve skutečnost se totiž jedná o velmi poetický, až mystický, pozvolna plynoucí příběh ze zapadlé horské vísky, ve kterém je vše spíše jen naznačeno, než přímo pojmenováno a v němž jsou kontury vyprávění rozpity jako na obrázku namalovaném vodovými barvami.
Ten mikrokosmos obyvatel vesnice, jejichž život je pevně provázán s lidovými zvyky a pověrami mi trochu připomněl Urbanův román Hastrman (respektive jeho první část).
Poslouchal jsem díky aplikaci mujRozhlas na ČRo Vltava a Jaromír Meduna to čte opravdu nádherně!
Doporučuji.

19 29.05.2024

Nevím, jak se to stalo, že mi tenhle román celý život unikal. Tak teď si ho mohu konečně s klidným svědomím odškrtnout.
Pro Jana Procházku jsem měl slabost už od mládí, viděl jsem všechny filmy, ke kterým napsal scénáře a určitě i četl všechny knížky, které vydal. S výjimkou právě Přestřelky.
Je to obdivuhodný román! Košatý, plnokrevný, vtipný i smutný, dramatický i poetický, zkrátka pepř a sůl – tak jak to má být.
Ale rozhodně to není lehké na čtení. Člověk musí sakra spolupracovat, aby se mu v hlavě všechno poskládalo tak, jak by se poskládat mělo.
Jan Procházka je (ve všem, co napsal) mistrem dialogů, jeho repliky by měli od rána do večera studovat všichni, kdo se pokoušejí psát.
A ta neskutečně hmatatelná atmosféra – jako bychom se, my starší, vrátili do dětství.
Doporučuji všem!

24 20.05.2024

Poslední autorův kousek z jeho „prvního období“ – a zároveň také jeho poslední satirický román (respektive novela, abychom byli přesní). Od této chvíle už nás nečekají žádné bizarní grotesky, ale jenom SKUTEČNÝ Dostojevskij – tak, jak ho známe a co si pod jeho jménem představujeme.
Tož vzhůru do dolů na Uražené a ponížené.

18 20.05.2024

Bylo to jako běžet ultramaraton. Ale ta dřina za to stála. Hluboké smeknutí před panem Čornejem.

22 12.05.2024

Čtu paralelně monografii „Jan Žižka“ od Petra Čorneje, takže mohu srovnávat.
A že je CO srovnávat…
Napsal jsem si během četby „Důvěrné zprávy“ spoustu poznámek, ale vydalo by to na středně dlouhou novelu, tak sem vložím jenom několik kusých, subjektivních postřehů.

Jednostrannost, černobílost a tendenčnost z téhle knížky čouhají jako péra z gauče.

Zatímco pan Čornej se snaží (bez zášti!!!) každý fakt a každou událost čtenáři poctivě vysvětlit (každý detail 6x obrátí v ruce, abychom si ho mohli prohlédnout ze všech stran) a krůček po krůčku se pokouší dobrat k nejpravděpodobnější verzi té které události, pan Konáš si hned na začátku, podoben prokurátoru Urválkovi, vytkl jasné (subjektivní) teze a celou knihou (vyzobáváním citátů a předkládáním předpojatých interpretací) se pak snaží, s těžko skrývanou nenávistí vůči obžalovaným (0% kladů, 100% záporů), tyhle svoje teze dokázat:
Teze č. 1: Hus byl nezodpovědný náboženský fanatik a nespokojený mrmlal, toužící po mučednické smrti a jeho jediný „historický význam“ spočívá v tom, že zničil pražskou univerzitu.
Teze č. 2: Žižka byl bandita, vrah, sadistický hrdlořez a lstivý a nespolehlivý vojenský velitel, který šel jenom po mamonu.
A zde ti předkládám, milý čtenáři, „důkazy“, že tomu tak skutečně bylo.
Žádné váhání, žádné porovnávání (a vážení na vážkách) rozporných informací – ne: Bylo to takhle! Konáš (stejně jako ten Urválek) měl rozsudek napsaný už před započetím procesu: VINEN!

„Studie“ se nese na vlně bodré, hospodské rozpravy, když autor kupříkladu Husa přirovnává k Járovi Cimrmanovi a kázání středověkých kněží ke scénkám Felixe Holzmanna. (Fakt vtipné!)

Jediné charakteristiky, které autor používá (cituji): fanatik, řezník, vrah, lůza, primitivní sadista, ideologická diverze, sobectví, lakota, podlost, závist, arogance… Tedy slovník (a obecně i názory) radikálního katolíka 15. století.

Navíc pan Konáš buší na čtenářovy nejnižší pudy – konkrétně na závist. Nikdy neopomine, podobně jako komunisti, když v padesátých letech dupali po příslušnících buržoazie, zdůraznit, že si Hus a Žižka žili LÉPE než „prostý lid“. Že měli prachy – čímž by nám měli být okamžitě podezřelí. Žižka měl domy v Praze, Husův nástupní plat v Betlémské kapli (jen považte!) byl tak velký, že si za něj mohl koupit dům, Hus dokonce půjčoval na úrok (jak mohl potom takovýto bezzásadový člověk kázat o pravdě?), a dokonce – ačkoli se ani na sto procent přesně neví, jestli Hus opravdu pochází z Husince – Konáš jako kouzelník Pokuston vysype z rukávu teorii, že bohatí museli být určitě i Husovi rodiče (další přitěžující okolnost pro Husa!), protože když už žili v Husinci, tedy nedaleko Zlaté stezky, lze z toho prý logicky vyvodit, že se museli válet v penězích . A Žižkovou motivací ke všem jeho hejtmanským činům také byly podle pana K. jenom prachy. (Já netvrdím, že Žižka nekradl a neloupil, ale ukazovat jen odvrácenou stranu Měsíce je u historické monografie naprosto neprofesionální.)

Konáš dokonce jde tak daleko, že – navzdory všem ostatním historikům – tvrdí, že Žižka byl nejspíš „nejslavnějším simulantem českých dějin“ a že si „předstíranou slepotou“ (poté, co utrpěl zrnění i druhého oka) honil další politické body. (Zřejmě později opravdu začal na druhé oko znovu viděl – ale „simulant“?)

Konáš má pro Husa jenom úšklebek a pro Žižku pohrdání – už jenom tím, jak zesměšňuje a bagatelizuje jednotlivé husitské bitvy…

Čtení jsem vzdal ještě před polovinou knihy – neměl jsem na to žaludek.

Resumé: Chcete-li se dozvědět SERIOZNÍ informace o Žižkovi a o husitské revoluci obecně, přečtěte si monografii Petra Čorneje – tu vám vřele doporučuji, čte se to výborně!

Autorčin román Dědina mě nadchnul svým hlubokým ponorem do duší modelových postav současné české (moravské?) vesnice a do světa nezhojených křivd a složitých mezilidských vztahů, v němž si tihle „malí lidičkové“, nepovšimnuti dějinami, žijí svá každodenní nicotná dramata.
Jenže co fungovalo u Dědiny, u Pláňat z mého pohledu nefunguje vůbec – a co šlo v Dědině do hloubky, tady stéká po povrchu. Stejní lidé (jen jiná jména), stejné problémy, stejné motivy (příbuzní v Německu, žárlivost na protěžovaného sourozence ap.), stejný literární postup (nudně, nevzrušivě šedivý protokolární zápis) – a přece nebetyčný rozdíl. Možná je to tím, že zatímco u Dědiny paní Dvořáková zvolila metodu statického (jednota času) a detailně soustředného pohledu na své NE-hrdiny, u Pláňat roztáhla děj do mnoha roků a tím z „koncentrovanosti“ vznikla „rozředěnost“; mdlý příběh členů jedné famílie se tu odvaluje jako monotónní záznam bez invence a vám zbude po jeho dočtení jen pocit zmaru a někde vzadu v hlavě i otázka, proč takovéhle knížky, u nichž chybí jakákoli katarze, vůbec číst.
Ne, nelíbilo se mi to a už se k autorce asi nevrátím.
A jo, vlastně ještě jednu zásadní odlišnost vidím: U Pláňat, na rozdíl od Dědiny, úplně chybí humor!
P.S.: (SPOILER) Co to, že se české autorky najednou tak zhlédly v pedofilii (byť zde jen letmo) a v zapalování baráků? (I když i tady, podobně jako u paní A. M., má to dramatické finále svoje logické opodstatnění a zcela uvěřitelnou motivaci – a skoro bych řekl, že tenhle závěrečný destrukční motiv byl u Pláňat dokonce tím nejsilnějším a nejzajímavějším prvkem knihy.)

29 27.04.2024

Tak tohle byla panečku jízda: 368 000 slov. Skoro si troufám tvrdit, že Sisyfův balvan je v porovnání s Jošikawovým románem jen neškodným říčním oblázkem.
Aby bylo jasno (ostatně se o tom zmiňuje už anotace), jedná se o zbeletrizovaný životopis jednoho z nejvýznamnějších japonských státníků Hidejošiho Tojotomi (1537–1598), který se, jak uvádí Wikipedie, „na sklonku éry Sengoku vyšvihl až na nejmocnějšího muže Japonska“.
Přiznejme si bez mučení, že toho o japonském středověku víme žalostně málo. Pakliže se vám ale (třeba i po částech, jako jsem si to rozplánoval já) podaří tenhle olbřímí román přečíst a vyvalit ten balvan až na vrchol hory, dozvíte se o Japonsku 16. století 1000+1 (plus dalších 1000) mnohdy naprosto fascinujících informací: o životě těch nejchudších z chudých i těch, co přebývali na středověkých hradech (kterými bylo Japonsko doslova zaplaveno), o stravovacích návycích, o průběhu svatebního obřadu, o způsobu boje, o pomalém nástupu střelných zbraní, o opatrně se rozvíjejícím (byť z historického pohledu krátkodobém) kontaktu s křesťanskými misionáři, o životě samurajů a o jejich pro nás až nepochopitelném smyslu pro čest, o japonském myšlení a uvažování, o postavení žen ve společnosti i v manželství atd., atd.
Pakliže se do četby pustíte, budete zahlceni jmény a událostmi, občas budete koketovat s myšlenkou knihu zaklapnout a už se k ní nevrátit (ale vždycky si to zase rozmyslíte), často budete kroutit hlavou nad pro nás zcela nepochopitelným (a mnohdy i krutým) chováním a jednáním japonských válečníků, ale především budete pořád srovnávat život v 16. století u nás se životem v 16. století TAM. A těch styčných bodů moc nenaleznete.
Není to kniha pro každého, určitě není určena pro lidi netrpělivé :-), ale když už se vám ji podaří dočíst, jsem přesvědčen, že na ni nikdy nezapomenete.

26 24.04.2024

Podle mne natolik ohromující a očiotevírající kniha, že by měla být umístěna na seznam povinné četby pro dospělé. A informovat o ní zvláště v dnešní době (události v Gaze) cítím téměř jako svoji povinnost.
V rámcové (obecné) znalosti lidské historie se nepovažuji za úplného pařeza, ale tady musím přiznat, že jsem často četl s otevřenou pusou, protože o mnoha, opravdu o mnoha z těch událostí jsem prostě slyšel poprvé v životě A silně pochybuji o tom, že se O TOMHLE učí děti ve škole.
Ano, možná (výjimečně) některé z popisovaných historických dějů nekopírují úplně přesně skutečnost (jak se o tom zmiňuje ve svém komentáři kdosi níže), ale jak tady na Databázi kdysi napsala uživatelka Siena (lehce parafrázuji): „V historických románech mi nejde o úplnou stoprocentní přesnost, ale o co nevětší přesnost v atmosféře a v duchu té které doby…“ A přesně tahle kritéria Urisův román naplňuje vrchovatě.
Vřele, vřele doporučuji každému!

30 24.04.2024

Stefan Zweig je skutečný Mistr-životopisec! Tohle byl naprosto unikátní zážitek. Napsat biografii o v podstatě nudném člověku TAKHLE dechberoucím způsobem, to svede málokdo. Posloucháno jako audiokniha – a za přednes Josefa Vinkláře přihazuji šestou hvězdičku.
Vřele doporučuji!

24 17.04.2024

Knížku jsem poprvé přečetl v roce 2019 – a úplně spokojený jsem tehdy nebyl. Teď, když se nám tu zčistajasna vylouply dokonce hned DVA seriály, natočené podle prvního dílu (netflixácký Problém tří těles a čínský třicetidílný – a prý mnohem lepší – Three-Body), řekl jsem si, že než se do nich pustím, zkusím si Tělesa ještě jednou přečíst – třeba v nich tentokrát najdu to, co jsem v nich nenašel minule. Bohužel ale musím zůstat u původního hodnocení (3*), protože pocit z první četby přetrvává: Skvělá myšlenka, výborná zápletka, zcela inovativní přístup k motivu kontaktu s mimozemskými civilizacemi, ale na druhé straně (z mého pohledu) problematické literární zpracování, kdy je nepodstatným věcem věnováno příliš mnoho pozornosti a věci podstatné (klíčové momenty) jsou často odbyty několika odstavci. Ploché charaktery, neharmonické tempo vyprávění a občas i jistá zmatenost a nelogičnost v ději činí tak z četby poměrně obtížnou záležitost.
Ale druhý díl ještě prubnu...

29 16.04.2024

Ano, autorka měla určitě hodně nastudováno – ale z mého pohledu jde jen a jen o zbeletrizovaný dějepis bez nějaké nadstavby, která by „prostému popisu historie“ (ten udělal to a ten zas tohle) vdechla ono kouzelné „něco navíc“, ten šém, co z Historického románu dělá Dobrý historický román. Při čtení Mistra mystifikace se určitě něco dozvíte – ale já, mám-li být opravdu spokojen, potřebuju k rovině didaktické taky (přinejmenším) rovinu emocionální, a to nemluvím o rovinách filozofických, psychologických atd. – a ty všechny mi tu zoufale chyběly.
Do dalších dílů už nejdu.

25 24.03.2024

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je pro většinu lidí synonymem filozofujícího autora píšícího o démonech lidské duše, ale Ves Štěpančikovo do kategorie psychologického románu až tak úplně nezapadá. Sice se i zde jedná o hlubokou (ale zároveň i humornou, až groteskní!) sondu do myslí uražených a ponížených, ale román je současně také bizarním skupinovým portrétem produktů ruského nevolnictví, kde proti sobě stojí „opovážlivost a vypínavá drzost na jedné straně a dobrovolné poddanství a lehkověrná dobromyslnost na straně druhé...“ (mám-li ocitovat přímo autora).
Ty projevy lidské podlézavosti a malosti při čtení někdy až fyzicky bolí – a jen deklarují starou pravdu, že čím více se plazíš v prachu, tím více kopanců schytáš.
Jestli se něčeho postavičkám románu zoufale nedostává, je to hrdost a důstojnost.
Ano, místy zdlouhavé a užvaněné – ale na druhou stranu geniální!

Netuším, jestli bych byl knížkou tak nadšený, kdybych ji jenom četl z papíru. Ale audiokniha (s více interprety) byla pro mne obrovským zážitkem – a už teď je mi jasné, že si ji v budoucnu znovu poslechnu (což u mne bude spíše výjimka, než pravidlo). Jedním slovem nádhera! Ta řeč, ty dialogy, ta dynamika vyprávění...!
Na rozdíl od mnohých komentujících si nemyslím, že by autorka ukazovala jen záporné rysy „vesničanů“ – naopak, tenhle výjimečný román je hlubokou sondou do lidských povah obecně, do jejich uvažování a prožívání reality, sice mnohdy ovlivněného člověčí malostí, ale i láskou k půdě a k práci, k tradici, vztahem k předkům atd. – a je úplně jedno, jestli všichni ti Václavové, Josefové a Maruny žijí ve města, anebo na vesnici. Takoví prostě jsme.
Doporučuji – zvláště v podobě knížky do ucha (Pavla Tomicová, Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Johanna Tesařová, Robert Hájek, Ivana Uhlířová).

38 02.03.2024

Ani velká jména Mistrů detektivního žánru z tohoto povídkového souboru nedokázala vykřesat nadprůměrnou záležitost. Laťku mírně pozvedl snad jedině Gardner.
Umístit nejblbější povídku na samotný závěr knihy považuji za vrchol editorského neumětelství.
Jednu hvězdičku přihazuji za ilustrace a celkově za krásnou dárkovou úpravu knihy.
A malé technické upozornění pro ty z vás, kdo rádi čtete v posteli před usnutím: Knížka váží dvě kila, tak si pořiďte nějaký stojánek s opěrkou...

24 02.03.2024

Jaroslav Velinský si asi moc dobře uvědomoval, že tohle není žádný majstrštyk – proto (podle mého) ten pseudonym. Příběh působí až příliš kostrbatě a vycucaně z prstu – ono v téhle „dívčí detektivce“ vlastně ani není moc o čem hrát. Ale v dialozích je autor rozpoznatelný...
Obálka knihy vysloveně odpuzující.

28 03.02.2024

Tak tohle mi vůbec nesedlo - nedočetl...

Velké zklamání.
Současné čtyřiadevadesátiprocentní hodnocení ve mne vzbuzovalo obrovskou naději na potencionální literární zážitek – ale ten se, bohužel, nekonal. Škoda.
Dočetl jsem to celé, byť ve druhé polovině jsem už docela masivně přeskakoval. Velice záhy jsem totiž pochopil, že tahle knížka má daleko blíže k romantické story než ke skutečnému, plnohodnotnému historickému románu.
Co mi nesedlo?
- přílišná černobílost postav
- skutečnost, že vývoj mnohých dějových linek se řídí spíš přáním autorky, než logikou věci
- předvídatelnost vývoje příběhu
- výskyt četných dramatických prvků, které jako by vycházely z kratochvilného čtiva (padoušsky proradný mladý šlechtic, strojící úklady proti hlavnímu hrdinovi ap.)
Do dalších autorčiných knihy se už pouštět nebudu.

24 27.01.2024

Jak už to u podobných povídkových sbírek bývá, některé geniální – a jiné naopak slabší...

21 27.01.2024