veronika4001 přečtené 347

Šepot včel 2021, Sofía Segovia

Několikrát mnou otevíraný multižánrový životní román o lidskosti, obětavosti, štěstí, úsilí, lásce, nespravedlnosti a marnosti. Román, který uchopuje život jedné rodiny v 19. až 20. století za mexické revoluce následované válkou a za rozvíjející se nové techniky a technologie, která znamená zjednodušení života. Román má politické vsuvky k revoluci, která byla podnětem pro boj o moc ke svržení tehdejší vlády a prezidenta a ke španělské chřipce. To, co mě fascinovalo bylo přítmí a nezbytnost neustálého boje o život. Je to román v soukolí několika tragédií, které vystupují do popředí každého lidského života, který je jimi unášen. V tomto řádu se směšují vaše pocity v jeden celek. Knihu bych zařadila do kategorie sociálních románů, kde vyvěrá celek s nezbytností zapojit každého jedince. Ačkoliv je kniha situována na Simonopia, uchvátila mě atmosféra tehdejšího prostředí a sociálních poměrů.... celý text

Ďáblovy dveře 2023, Lee Mountford

Máte rádi domy, ve kterých straší nebo strašidelné domy jako živé organismy? Dokážu si představit vrzající podlahy pod náporem počasí nebo letitosti domu, hustě osrstěné a prošívané koberce, těžké závěsy plné prachu, historický nebo historizující nábytek, dusivé dupání a neobratné pohyby, tísnivý a chladivý vzduch. Už při nepatrném náznaku obhlídky se zachvěji očekáváním přízraků, děsů, duchů, ghúlů, pazuzu a upírů obývajících starý dům. V příběhu mi trochu zaznívá venkovský styl jako námět z denního života typického prostředí. Příběh ze začátku nevyvolává negativní emoce, pouze pochyby, a znejisťuje. Nejvíc mě přitahuje psycho horor s nadpřirozenými úkazy mimo realitu a běžný život, s prvky okultismu, kdy se brána z něj otevře do mimolidského světa. Když cítím tajemno, to nevyřčené, ale bytostně napjaté ticho, očekávání a soustředění se na sebeminimalističtější zvuky, v krku se mi roztahuje tíseň, jsem lekavá, úzkostná, a už vím, kudy cesta půjde. Tento příběh cestu má a ví, kam má vést. Kniha se četla velice lehce a svižně. Je napsána přímým nezavádějícím textem bez metafor a jiných příkras. Hodně si zahrává s psychikou čtenáře, od sotva povšimnutých drobných faktů nezapadajících do běžného života lidí k soustředění až upjaté pozornosti na život domu a v domě. Kumulace a takovéto táhnutí v napětí. Je to temné, pocitově hluboké a intenzivní. Není to nové, přesto je tam něco, s čím jsem se ještě nesetkala. Viděla jsem spoustu filmů, četla spoustu knih, ale něco jakoby se otevřelo. Taková ta připomínka toho, že jde o stále živé téma (nejen u Darcy Coates), přesto je zde něco jiného, možná jiný pocit. Správní lidé na správném místě, ve správnou dobu, a ďábelský večírek může začít. Milujete staré domy? Chcete se bát?... celý text

Ďáblův hřbet 2022, Honza Vojtíšek

Ďáblův hřbet. Možná ďábel vyobrazený na hřbetě knihy a tedy snad ďábelská kniha. Četbu knihy jsem dlouho odkládala, nechtělo se mi do ní. Nakonec jsem jí dala šanci. Horor - to byl pravý důvod, proč jsem se rozhodla ji chtít třímat ve svých rukou. Kristina mi nepřipadá na 13. století a na naše poměry jako vhodně zvolené jméno. Vyznívá mi příliš novodobě, v kontextu bije do očí i do uší. Spíše Kristla, ale i to se mi zdá přetažené. Jakmile jsem si přisvojila tuhle myšlenku, začala jsem se obávat, že mi to bude rušit text. Odhodlala jsem se k další četbě a abych mohla pokračovat dál, musela jsem si jméno odmyslet. Říkala jsem si, buď odečíst rok a území, nebo Kristinu. Zajímal by mě původ a historický vývoj jména. Tak moc mi to jméno v textu vadilo. Život v přírodě. Les jako by byl živý; ta příroda odemykající a zamykající zároveň. Dýchá, má smysly, pohybuje se. Je to něco, co nemusíte spatřit, ale cítíte to. V tomto okamžiku lituji, že jsem si knihu nenechala na víkend. ... ... Jsem v přírodě zpět. Stále více se oddávám hrátkám se slovy, vše vyznívá pevně zharmonizovaně, metaforicky až jemně zidylizovaně. Letmý nádech a povzdech nad tou jemností. Čeština je velice krásný a bohatý jazyk. To si pochvaluji. Nechce se mi uvěřit, že lahodné, měkce prokreslené věty mají být podtextem pro hrubé násilí. Nicméně líbí se mi příběh, který si všímá maličkostí, ne pro ty maličkosti samotné, ale pro pozornost čtenáře. Plynule přecházím do Matúšovy země, leden, rok 1297. Říkám si, že Anna může být matkou malého Petříka z úvodního textu o Kristině. Odkud přesně tedy Anna pochází? Také by se možná hodilo více textu, proč Ďáblův hřbet. Čeština prokládaná metaforou, slovními obraty a hříčkami se mi moc líbí, jen se mi při další četbě zdá, že je jí v tomto příběhu až příliš. Než se tím proklestíte, přečtete mnoho textu beze smyslu. Třetí kapitola dává jen tušit, na koho navazuje. Na začátku nevíte, kde jste. Je třetí kapitola o Kristině, nebo Anně? Pak až dál zjišťujete, že je o Kristině. Nevěděla jsem, že také pochází z Matúšovy země. Zmatečné. Četla jsem dál, a to proto, že jsem čekala, kam až mě to zavede. Sex s kozlem (snad - s kozlem). Nejprve mnou projel záchvat hnusu, bylo mi na zvracení, potom jsem se musela smát. Cituji ze str. 51: "Tenhle tady ještě nebyl, blesklo její myslí." ... "Je mladý a je tu prvně." ... "Je nezkušený, ale mladicky odhodlaný." ... "Ostatní možná ani neví, že je tady." Co to je? Očekávala group-sex? "Tenhle tady ještě nebyl". ... Takže ona už s kozlem sex měla? Asi ano, vyhodnotila pocitově, že tenhle tady nebyl, protože ve tmě ho přece nemohla vidět (viz str. 50, kde se hovoří o přítmí a o obrysech ve tmě). Kromě toho kozel jako kozel! Nebo Kozel? :-D Vždyť všichni kozlové jsou stejní, ne? Jak mohla ve tmě rozlišit Kozla od kozla, tj. velikost těla, barvy srsti, tvar a/nebo délku rohů atd. "Ostatní možná ani neví, že je tady." Možná v té chýši byla jen kvůli nim! :-D "Kdoví, jestli tohle není jeho poprvé." "Minulou zimu jí jeden v zápalu chtíče vyryl do zad krvavou brázdu." Takže ano, sex s kozlem už zřejmě měla. No moment, třeba to nebyl kozel, i když vydával Mé-é-é! Měl bradku. A kožešinu. V knize jsou nevyjasněná místa, která měla být jasná od počátku. Není to dotažené, vysvětlené, chybí víc informací a vhodně použitá pointa. Měl to být horor nebo humor?... celý text

V temnotě 2021, Mike Omer

Druhý díl ze série Zoe Bentleyové. Čím dál víc se mi líbí vitální Marvin, který je v knize nejoriginálnější a hlavně svůj, vzdorovitý a nezdolatelný. Je s ním jiná komunikace, tak aby ji vzal a člověk se s ním dohovořil. Ale hlavně, i když je mu 87 let, není senilní! A lékaře nepotřebuje. S bouchačkou to umí, věru, dobře. ;-) Nenávidí Tatumova kocoura a kocour zase jeho. Ještě, že je zde ta rybka, ta mlčí a v klidu si pluje, alespoň prozatím, než se stane přílohou kocourovi. Marvin zvládl se v okolí seznámit s kdekým a v Tatumově bytě uspořádal dva mejdany, přičemž toho druhého se musela zúčastnit policie... No, vitální stařík je ten Tatumův dědeček. Je horko. Chce to přenosnou ledničku, ve které budu bydlet. To řekla Zoe Tatumovi. Přestřelky mezi nimi jsou trefné a ne moc nápadité, v běžném životě akorát, což nahrává mluvě, která není hraná, takže děj má běžný rytmický spád a kadenci. Slovních přestřelek není moc, ale jsou kontextově plně zasazeny. Vyšetřování stíhá vyšetřování. Jak jinak. A opět k Tatumovi. I v této knize na pokračování jsou dvě časové osy - rok 2016 a rok 1986, který se prodlužuje o další vývoj a tedy rok 1990, 1994, 1999. Jednotícím prvkem je zavírání lidí do stísněných prostor a časová linie roku 1986 až 1999 je vsuvkou do vrahova života. Na scéně se objevuje uprchlý Rod Glover. "Dědek" Marvin má větší charisma než Tatum, kterého z poloviny jeho života vychovával, když mu zemřel otec (Marvinův syn). Pak je tu Joseph, gentleman k Zoe - muž, se kterým se Zoe stýká. Ačkoliv se zdá být k ní opravdový a upřímný, ostatně ona k němu také, nevěřím mu. Prozatím jsou tu dvě oběti, jejich počet rychle narůstá. Proč by vrah jednu hned zabíjel a zakopával a u druhé měnil model svého trestného jednání tím, že ji někde držel, "nechal" ji zavolat své matce a jako za vyučenou ji znovu unesl, zabil a zakopal? Je pohřbívání žen zaživa naplněním sexuální fantazie vraha? Některá videa oběti nejsou aktuální, policie našla tělo, ale matka ještě včera s dcerou mluvila. Která byla vrahova první vražda? Existuje ještě jedna, původní oběť, vražda číslo nula. Obětinami vrah píše příběh. S policií si hraje. Pro oběti má připraveno k zakopání několik jam, živé vysílání na videu může kdykoliv zastavit a aranžuje prostředí tak, aby policii zmátl. Na str. 273 se už více blížíme k odhalení identity vraha. Říkala jsem si doposud, jen aby to nebyl policista ve funkci nadřízeného. To jsem nevěděla, jak blízko k odhalení jsem, ale správně jsem netipla. Jedna oběť ale byla jiná... Nerozumím hlouposti sestry Zoe, ale to tak bývá pro atraktivitu příběhu a nutno dodat i děje, protože jsme zase na výši a očekáváme, chceme, skluz dolů. Zoe a oběť číslo čtyři. Závěr je opět překvapivý. Je dobře, že i když znáte vraha, musíte knihu do úplného konce dočíst a nejhorší je, že ten konec nechcete, ale chcete číst dál stejnou knihu.... celý text

Prohřešek 2020, Brandi Reeds

Nini. Jak bohatou imaginaci mají děti. "Tatínek odjel do Boží země." Taková bujná představivost. Bella je zvláštní dítě, o čemž je přesvědčená její matka Veronica a pomalu o tom začíná přesvědčovat i své okolí. Matka stále přikládá věrohodnost tomu, co Bella tvrdí. Nini je možná dětský duch, ale jde o synonymum se slovy "hřmět" a "vyděsit", anebo je to schizofrenie, která je součástí rodinné anamnézy. Manžel Veronicy má pracovat jako letec v Diamond Corporation, v budově, která má mít 22 poschodí. Ve skutečnosti jich má 15. Belle moc nerozumím, je opředená záhadou, mluví útržkovitě, v hádankách a člověk si musí domýšlet. Nerozumí jí ani její matka Veronica. S ohledem na nezvěstného manžela Veronicy je vedeno policejní vyšetřování. Kdo je Nini? Kdo je Bella? A kdo je Veronicin manžel Micah? A kde je? Podvádí Veronicu? To je až to poslední... Boží země je Boží kraj, a to jsou lesy na severu Wisconsinu. Tam nefunguje nikomu mobilní signál... Srub poblíž jezera Plum Lake. Najednou zvoní telefon, číslo je skryté. Šepot: "Naslouchej své dceři." Někdo obhlíží jejich dům. Něco se děje. Neušlo mi, že vyšetřovatel doporučuje Veronice, aby nechala žaluzie zatažené, přitom, když byl u ní v domě, měla je vytažené (ještě se divila, že je jako v akváriu) a zatáhla je až několik dnů po jeho návštěvě. Možná to podezřelé je na straně Veronicy a policie ji prověřuje. Je zvláštní propojenost mezi obrázky, které Bella (její imaginární kamarádka Nini) maluje, a skutečností, protože ty wisconsinské lesy, dům, maják a bójka vypadají, jako kdyby ta místa Bella už navštívila. Není to z manželovy strany jeden velký podvod? Manžel zřejmě žije více životů. Objevuje se Gabrielle, padne i jméno Natashy (Tashe). Veronica potratila dva chlapce a teď vidí v domě v Key Westu fotografie svého manžela se změněnou vizáží a se třemi dětmi - dvěma chlapci a holčičkou. Někdo na zahradě pozoruje dům v Key Westu. Situace se opakuje jako v domě na Shadowlands. Co se to děje? Na případu manžela Veronicy pracovali federální agenti, vždyť ji jeden z nich přišel ještě domů v Shadowlandsu navštívit. Byla jím sledována i v bance. A teď se od vyšetřovatele dozvídá, že federální policie případ nikdy nepřevzala a nikdy na případu jejího manžela nepracovala. Jsou to klamy Veronicy, nebo ji chce někdo zneužít? Dozvídáme se o Connorovi a Brandonovi. Jsou to další Bellini imaginární přátelé? "Bydleli u maminky v bříšku." Takže se jedná o chlapce, které Veronica potratila. Ale proč s tím Bella začíná až teď? Nini už dříve byla v Shadowlandsu, Key Westu a všude, kde byl tatínek... Mnoho detailů, které do sebe vůbec nezapadají. "Naslouchej své dceři." Telefonát z telefonního čísla s předvolbou pro Key West, které je registrované na Veronicu vzbuzuje další podezření. Synchronizace telefonní linky s počítačem a generování volání má za následek, že mohla zavolat sama sobě. Říkám si, proč policie tak dlouho otálí s vyslechnutím Veronicina tchána, když měl s jejím manželem Micahem neshody. Bella si představuje tatínka, komunikuje s ním. Jsou to skutečně představy? Příběh je plný zvratů, očekáváte něco, co se nakonec neuskuteční a máte za skutečnost to, co nemusí být skutečné. Knihu doporučuji.... celý text

Vězněná 2015, Pavel Renčín

Skvělé! Strana 7 až 10 je hororová esej, absolutně vygradovaná, bez chyby. Tu ale, bohužel, trochu tlumí představování přátel a známých hlavního hrdiny. Nicméně pak se zase vrací zpět a dostává se do předchozí verze. Líbí se mi srovnávání a slovní improvizace, která je sice nadužívána, přesto ladí a vyznívá plynule spolu s ostatním textem. V některých pasážích mi příběh připomíná a snese srovnání kombinace Smrtelného zla I. a II., kdy hodiny přestanou odbíjet, klika u dveří se začne hýbat a promění se v hada, hlava jelena připevněná na zdi se začne kývat ze strany na stranu a smát se všude kolem, lustr máchá svými rameny a rozpínající se šlahouny se začnou plížit, sápat se a vydávat mlaskavý zvuk. To je přeneseně rajská hudba pro moje oči, metafora pro další vnímání. Říkala jsem si, buď je to horor, nebo hlavní představitel užil halucinogenní látku. Rozsvítil světlo a nic; všechny věci, pohyby a zvuky zmizely. Prý trpí nočními můrami. Možná to nebyly jen noční můry, ale objevovaly se i děsy. Noční můry a děsy přicházejí, když jste sami... Policie a sousedé se rozešli a temno, chlad, vlhkost a zápach se opět začaly sbírat a kolem vás stahovat, žárovky poblikávat, tmavé kouty začaly nabírat tvary. Druhá kapitola je snad až překvapivým vpádem, a já se těším, až se Martin Drást s malou Marií Svobodovou potkají. Jakmile jsem četla, že si Mája začala vybalovat věci ve vlhkém, zatuchlém a tmavém pokoji, který měla prozatímně obývat, tušila jsem, co je doopravdy bude spojovat. Už i to, jak Šváp tiše našlapoval a díval se nejistě kolem, když Marii vedl ke stavení, mě zneklidnilo. A pak je tu ten les... Autor si chtěl příběh se setrvačností užít. Bylo to patrné při popisu lesní přírody a při roztáhnutí děje, aby to skutečně děj byl, ne to lankovité jeho utrhávání na akce, abyste se před skončením jedné začali unášet na začátku druhé, jak to ostatně mám ráda. Také ho prozrazují delší (někdy dlouhé, někdy kratší) kapitoly. Ta imaginace rozehrává všechny smysly, hlavně zvukové, prostorové, sluchové, pohybové. Neuvěřitelné, jak tohle dokázal ve mně rozehrát. Možná je to tím, že původem pocházím z malého města, téměř venkova, a lesy, pole, louky, pastviny a řeka byly základem mého dětství. Vzpomínkové představy spící v podvědomí se probudily. Autor předložil kvalitní základový materiál pro vnímání již vytvořených obrazů. Dobře použity jsou asociace a příměry hororu. Ale co Martin? Nevěděl o sobě? Co se mu stalo s pamětí? Jaký vliv mělo na něj zlo a jak se od něj odvrátí? S hlavním hrdinou si hrají věcné události a časové souvislosti. Možná žije život mimo svůj život. Žije ho ve stejném okamžiku? Kde je nyní a kde je teď? Nebo je Martin Drást psychotik? Anebo jde o věc a událost neběžnou. To natahování, ty představy za každým koutem naší mysli. Je tím zlem psychická nemoc, nebo je to zlo mimo tento svět, které lze vyléčit jedině mimozemskými silami/způsobem? Co posedlo Martina Drásta a Švápa? Je to to stejné? Jak čtu dál, už vím, že hlavní spojitost je jinde. Krypta pod rozpadajícím se kostelem, kde byla Marie Švápem uvězněná, temný bunkr hluboko v lese, kde měla být ukryta přítelkyně Martina Drásta. Mája zřejmě zešílela, až do poslední "dětské" chvíle věřila, že rodiče nezemřeli, a že ji oni nebo její babička přijdou zachránit. A čtenář neví, čemu má věřit on sám. Skutečně byli ti lidé zahrabaní v půdě její rodiče? Nejspíše ano. Marie měla na útěk bezpočet šancí, všechny promarnila. Byla slabá. Nakonec "zachráněna", nelidsky se s ní zacházelo čím dál víc, byla mučena, týrána, stala se předmětem zvrácených praktik, pouhou věcí; stala se jakousi insignií moci svého věznitele. Porodila. U Martina Drásta je to takové iluzorní, intenzivní bludy, ale nevíte, co je iluze nebo blouznění a co realita. Nakonec se to spojí, ale říkám si, jestli ten jeho život na střední škole nebyla představa a to blouznění, možná šílenství, skutečnost. Kostra, stvůra, Marin Drást. A Klára. Nechybí tady něco? Třeba racionalita? Hodně závisí na formě podání a tady jde o horor. Je ale poněkud vláčný, má méně akcí, protože ho více přebíjí plynulé psychologické a somatické vyprávění, které probouzí vaše vjemy. Není to vyloženě temné, ani mrazivé, lekací scény nejsou. Není to nárazové jako když zbrkle řídíte auto a musíte rychle zabrzdit, nebo se vyhnout výmolům na silnici, dalším vozidlům apod. I když nevíte, co přijde na další straně, je tohle taková svižná jízda bez výmolů.... celý text

Největší strach 2022, Alex Finlay

Upřímně nevím. V průběhu rozehrané šachové partie jsem cítila tíživé dusno pod návalem přemítání nad strategií. Affleck v šachové partii vyhrál, ale následně se dozvídá o nehodě, která postihla jeho rodinu. Začátek příběhu s sebou nese spoustu eskapád; Matta navštíví policie, aby mu řekla o nehodě a vzápětí jela s ním do baru pro mobilní telefon, kde si ho předešlé noci zapomněl a aby ho pak SUV a následně vrtulníkem dopravila k bratrovi do vězení, kde si odpykává trest, a tam aby mu Matt sám pověděl o rodinné tragédii. Tohle je přece hloupost. Navíc hodně zvratů najednou, na to, že se vše odehrálo v prvních dvou kapitolách. Příběh ze začátku dramatický mi připadá tříštivý. Kapitoly navazují na to, co bylo předtím. Ale co se stalo předtím? Děj, který se stal předtím, autor dávkuje postupně, ale pro tuto knihu bych raději pro to, co se v minulosti stalo, viděla odrazový můstek a hlavně už od začátku nějaké souvislosti. Neříkám, že to tak nedopadne, ale jde o to zaujmout čtenáře. Alespoň ten rámec toho, co se stalo a jaké to bylo - to je potřeba, aby zahrálo na struny zaujetí čtenáře. Detaily toho, co se stalo, co tam bylo zvláštního apod. to si nechat až v průběhu nebo třeba nakonec, ale po rozehrávce. Kniha potřebuje větší provázanost, na začátku zaujala, fajn, ale už to takhle nepokračovalo. Kniha potřebuje něčím zaujmout, potřebuje větší soustředění co do zabarvení příběhu. Na to, bohužel, počáteční "šachy" nestačí.... celý text

V mysli vraha 2019, Mike Omer

Případy osmi vražd. V různých státech do škarpy pohozena těla osmi dívek, případy možná spolu souvisejí. Všechny měly na těle kousance, všechny byly znásilněné vaginálně, čtyři z nich i análně. Děj neuvěřitelně běží, svoji roli hrají krátké kapitoly, příběh mi připomíná zčásti thrillerovou, zčásti detektivní tvorbu Lisy Jackson. Oddělené kapitoly se samotným psychotickým vrahem "myslel si, že tahle bude ta pravá"..., jsou pro čtenáře náhledem do vrahovy mysli a jejím měřítkem, kam až je vrah schopen zajít; je to vrahův monolog. Ony kapitoly se však vytrácí na úkor policejního vyšetřování. Na rozdíl od Lisy Jackson se mi tady líbí, že Tatum zpočátku nezakrývá svoji mužskou podstatu a hledá svůj ženský protějšek. Vyšetřovatel se vším všudy, na začátku se pracovně jen "rozdýchává", ale začíná plavat jako ryba ve vodě, když si utváří názor na starého profilovače. Hned si jako profilovačku volí ne všemi v okruhu známou, ale také ne neznámou Zoe. Pro rozklíčování případů je stěžejní fantazie, dostat se do myšlení vraha. Co tím vším chtěl říct? Jedna mrtvola ležela v trávě, druhá ve své ztuhlé postmortalitě stála na můstku, třetí seděla s pláčem v písku. Každá jinak nabalzamována s jinými účinky balzamace. Libovala jsem si v prolínání časových os roku 1997 a roku 2016 a jejich podvědomé přecházení z jedné do druhé za předpokladu nepřekročení hranic děje a ponechání si svého časového soukolí. Neuvěřitelně sladěno, žádné hluché místo. Jsou oběti rukopisem stejného vraha? Pokud ano, proč nemají všechny skutky stejný modus operandi? Podpis sériového vraha nemusí být neměnný; vrah chce vyhovět své fantazii. Zabít mohl ve spěchu nebo tak, aby to vypadalo ve spěchu. Aranžovat a balzamovat těla rovněž mohl z přičinlivosti nebo jako z přičinlivosti. Falešné nebo pravé. Vrah se své mysli přizpůsobuje. Už ho skoro dopadli. Zapadalo to do jeho scénáře? Byl vrah skutečně amatér, nebo profesionál, který se za amatéra vydával? Příběh potřebuje napínavý děj, ale pochybení policie, která neprověřila podnět a nevyslechla další osobu, nepochopím. A hlavně reakce rodičů, když jim tehdy malá Zoe řekla, kdo je vrah. Knihu doporučuji, je to jízda, která stojí za to. ;-)... celý text

Tichý muž 2012, Sandra Brown

Životní příběh. Když jsem si knihu půjčovala, připadala mi nenápadná, tenká s obálkou projíždějícího historického automobilu, za kterým se zvedá prach. Ella má profesionální chování upevněné návyky k nájemníkům, pan Rainwater to nabourává. Možná právě proto se Elle zajídá, je zvyklá na svůj režim a umírající obchodník s bavlnou a současně nájemník David Rainwater se svým zdvořilým až noblesním chováním se jí nepozdává; je příliš neuchopitelný a neproniknutelný. Zaběhaný pořádek - to bylo přesně to, co Ella nehodlala měnit. Je to oduševnělý a procítěný příběh, ale je to něco, na co nejsem zvyklá, pro povyražení, odtržení, něco, pro co nemáte žádná kritéria, je to lehké jako vánek, není to bouřlivé jako horor. Nadechnout se a přijmout to uvolněněji.... celý text

Purpurové řeky 2001, Jean Christophe Grangé

Na začátku výpadek, bleskový zásah. Neuvěřitelné! Pak se dostáváme k vraždě fakultního knihovníka, jehož ořezané a pohořelé tělo zůstalo v pozici plodu zaražené do skalní rozsedliny. Jedna vražda v první geografické a věcné rovině (místo nálezu těla a výstavba těla), neopodstatněné vloupání ve druhé věcné a geografické rovině (co bylo účelem vloupání a kde k tomu došlo?). Jaké to je tabu? Vražda fakultního knihovníka, vloupání do školy, zhanobení hrobu malého chlapce. Je to zvláštní, ale od krádeže fotografie z hrobu chlapce se zaplňuje každé prázdné místo a zmizelá fotografie z hrobu se stává průsečíkem zmizelých školních svazků se seznamy žáků z let 1981 - 1982. Zohavená těla, ale obličejům se vrah vyhýbá, kromě očí, kde vrah pracuje pod víčky s okohybnými svaly a zrakovými nervy. Je zde problém vzájemného vztahu tělesných a duševních pochodů? S čím zápasil vrah a s čím oběť? Mrzačil oči a tělo; byl to náboženský rituál vraha vyzrálého umu. Ne lékaře. Alespoň prozatím? Voda pod víčky se zpuchřelými zbytky v očních jamkách má asi plnit funkci očistce. Líbí se mi dvě linie na sobě nezávislých vyšetřovatelů, originalita, s jakou se vypořádávají s překážkami a posunují se. Jeden hledá cesty a využívá okolností případu, druhý se probíjí silou a setrvačnou surovostí, ke které téměř vždy přistupuje. V popisu přírody a krajiny je autor vnímavý, využívá aparátu bohaté slovní zásoby a srovnávání. Rokle a ledovce se mění, co bylo před 35 lety, není teď. Stav mokřad, skal, toků je také jiný. Tělo mohlo, vlivem geografických a atmosférických změn měnit polohu. Své účinky měl i déšť. V hyperstlačeném ledu se pod několikamilimetrovým povrchem může skrývat zrádná šachta. Jsou zde výškové rozdíly, nerovnosti povrchu, plyny pod ledem, které mohou způsobit uvolňování kusů ledu. Vrah má racionální pohnutku. Obětí přibývá. Další textový obraz druhého vyšetřovatele se váže k jeptišce, která sbírala informace o další oběti, která byla mezi lety 1981 - 1982 žákem školy. Pokoj řádové sestry je veden v příšeří, chladu, vlhku. Byla slepá. Byla oběť - dítě pronásledovaná ďáblem? Jakou roli hraje odstraňování fotografií a archivních spisů? Krátce poté oběť zemřela a po několika letech byla její hrobka zneuctěna. Matka dítěte prožívala noční můru, a ta noční můra se právě probudila. Na vyšetřujícího drsňáka Karima mi tato cesta vyšetřování nesedí. Příjemné oppositum, očekávaný obrat ve věci, i když si myslím, že Karim bude ve vyšetřování pokračovat za reálnými pachateli. Zde se začíná detektivkou, která se přenáší přes thriller a ke konci začíná využívat hororových prvků. Končí se napůl mezi thrillerem a detektivkou. Většinou jsem se setkala s přesně opačnými tendencemi, tzn. nejprve horor a potom mix příbuzných žánrů/podžánrů. Líbí se mi, že při postupujícím vyšetřování se odkrývají další náležitosti - s vydloubanýma očima i useknuté nebo uřezané ruce. Oko a ruka představují jediné zcela unikátní části našeho těla. Biologická značka vyražená našimi geny. Tomu lékaři jsem nevěřila... Knihu velice doporučuji, je to jízda plná akrobatických kousků!... celý text

Útočiště 2020, Jérôme Loubry

Začíná to ptáky a mrtvolami jako každý film v úvodníku, který je zaznamenán černobíle a od jehož ukázky se odvíjí současnost, již v barevném promítání. Jsem zvědavá na ten ostrov, co se tam událo a jaký dopad to bude mít do současnosti. Jedno má společného jmenovatele, a to izolaci. Něco se jí popírá. Něco, co znamená neštěstí, utrpení. To souzní s duchařinou. Sandrine neměla na ostrov jet. Proč? Kdo a proč ji tam vylákal? Zastavené hodiny u notáře, zastavené hodiny na ostrově v bunkru, kde spaly děti. Šlo o konkrétní zastavení v čase. Obrázky duhy a malé postavičky jsou zřejmě symbolikou, která má pomoci odhánět zlo spolu s rituálem zabíjení koček. Der Erlkönig. Příběh obestřený temnou záhadou je postaven na zvláštní koncepci, která spadá do třech, později dvou časových linií. Je to přehledné, ale stále se domnívám, že to šlo méně jednodušeji a více důkladněji, aby byl čtenáři ponechán svěží vítr z četby a také prostor pro představivost a vlastní barevný svět.... celý text

Černý korál 2022, Andrew Mayne

Velice osvěžující, temperamentní. Již na začátku vznítí pocit chladu a počínajícího adrenalinu. Těším se na nějakou nekonvenčnost, anomálii, která příběh vypne a díky které se příběh stane méně zapomenutelným. Mám na mysli příběh, jehož podmořské detaily jsou vysázeny jako šperkovnice - lesklé, mohutné, neopakující se. Na mysl mi vytanul Steve Alten a jeho beletristicky zpracovaná podmořská biologie s Megalodonem, ze které se dá pro atmosféru příběhu nekonečně těžit. Barevné, neustálé, živoucí, někdy o to více nebezpečnější až dravé. Čím déle čtu, tím více se opouští moře s jeho faunou, flórou, prohlubněmi, proláklinami a celou geografií a tím více se děj uchyluje k vyšetřování. Příběh se uvrhuje do thrilleru. Každý dílek má své místo a já jsem zvědavá, jak případ dodávky zapadá do případu uloupených osmi milionů dolarů. Tato skutečnost není v případu úplně vyjasněna. Také jsem se dozvěděla, proč zpěváci chodívají pozdě na pódium. Není od věci to vědět. ;-) Líbí se mi noční život v prostředí aligátorů, krokodýlů, kajmanek, hadů a hmyzu. Ty svítící oči v bahně a noční zvuky zvířat. Dospívám k závěru, že se jedná o dobrodružný thriller s prvky krimi. Ostatky asi třiceti lidí! Neuvěřitelné. Kniha má grády, nespokojí se s málem, ani co do počtu lidí, ani co do místa jejich nálezu. Procházka divočinou za něčím, co shledává pachatel zajímavým. Tohle bylo dobrodružné! Nezapadnout do mokřad, nenechat se ulovit aligátorem, štípnout hmyzem, zamotat nohu do křovin, kde jsou pavouci a hadi. A hlavně bacha na díry v zemi prokvetlé pavučinami. Na straně 238 se dozvídám jméno pachatele, ale proč nejsem spokojená? Tak vágně by to dopadlo? Myslím si totiž, že vrahem je někdo jiný. Pořád mi zaznívá jméno Benson Morera. Proč se mu hlavní hrdinka, přes její negativní pocity o zneužívání dítěte - dcery jeho aktuální manželky - více nevěnovala? Tohle je druhá nevyjasněnost, která v příběhu vyzněla jako lichá. Kladně hodnotím tendenci autora vysvětlovat život aligátorů (norování, doupě, skrýš, druhy žraloků, krokodýlů, sledování potravy, teplota hnízda apod.). Líbí se mi drama, ke kterému se příběh ke konci schyluje. Přes výše uvedené nevyjasněné skutečnosti dávám plný počet, protože, jak vidět, autor se zlepšuje.... celý text

Oceán na konci cesty 2020, Neil Gaiman

Přiznám se, že tohle není podle mého gusta. Stalo se to v dětství. Věděl o hrozných věcech a věděl, že to musí před rodiči utajit. Prolog, nyní počínaje dospělostí vypravěče, je neméně případný k otázkám. Celý příběh je cestou dospělého za vzpomínkami. Je to jiné. Možná trochu obecné, naivní očima a myslí chlapce, procítěné, ale očekávala jsem hloubku. Chlapec byl dítětem nadaným bohatou obrazotvorností a náchylným k nočním můrám. Jako já. Bylo to takové malebné a pohádkové v čase zpět. Jako ve snu, protože tohle byl snový příběh. Ponuré ilustrace vyvedené tužkou, možná jde o perokresby, anebo suchou jehlu, mě jako čtenářku přivádí k očekávání, co za těmi chmury, za tou černotou kreseb bude. Proč to vyvolává pocit dálek, na jedné straně otevřenosti, na druhé straně nepřístupnosti. Samotný příběh by si, podle mého úsudku, zasloužil tři hvězdy, s ilustracemi čtyři. Je to náhled chlapce, ale ten chlapec již vyrostl a domnívám se, že by ledacos zasloužilo vyspělejší úvahy. Jistě, pro některé je to reminiscence, i pro mě to byl návrat do dětství a melancholie. Možná, by to takhle mělo zůstat. Je to snové, za hranicí reality, dětské, ale není to horor, ani vyloženě mystické. Je to fantaskní, je to možná literární útvar, který nespočívá na žádném žánru. Je to jako když si napíšete sen, který se vám předchozí noci zdál.... celý text

Sleduje tě 2020, Charlie Gallagher

Autor umí dobře vypravěčsky popisovat. Úkazy, pohyby a manévry s tělem píše tak, jako by se věci děly mimochodem, jako kdyby zapadaly do běžného života. Z jednání aktérů vyzařuje uvolněnost, ačkoliv ta nekoresponduje s jejich myslí. Tohle je takové víkendové, odpočinkové, trochu nostalgické plynutí vody, jiné thrillery jsou rozehrané do více akcí a více rolí a jejich obsah není tak jednotvárný. Tenhle nabírá na síle, akčnosti a rychlosti až ke konci. Celá kniha je spíše prodchnuta venkovem a jeho setrvačností; nemohu si pomoci, ale cítím z toho obilí, stroje, sklady, pálivé slunce a nekonvenční vztahy, což může být zapříčiněno malým počtem postav. Kredit tohoto thrilleru spočívá v neuspěchanosti, v absenci ostří a vyhrocenosti, v letité zkušenosti s trestním vyšetřováním, možná i v absenci nápaditosti (rytmického vyvažování několika dějů a jejich kombinování). Je vidět, že se zde pracuje s tím, co se dosud naskytlo, jen je to převrženo do beletristického podání.... celý text

Bezedná propast 2009, Ken McClure (p)

"Nabírají se další a další lidi, kupují se nové přístroje, ale dělá se vlastně pořád totéž." Úpění vědy. Mám ráda knihy, ze kterých, přestože jsou beletristické, lze vyčíst víc než to. "Kolaterální poškození." Gavin mi byl ze začátku tak blízký, že jsem si přála, aby to tak zůstalo. To, jak byl pohroužený do problému, jak si všímal mikroskopických odchylek, jak byl utkvělý, důsledný, cílevědomý a pracovitý. Jak byl jiný. Trucovitost ve vědě se nenosí, ale je potřebná, jinak se ničeho konkrétního nedosáhne. Je třeba věci dělat jinak a hlavně sám. V příběhu padá do diskuze otázka vědeckosti. Kromě toho je důležité nepokládat nesprávné otázky a neřešit nesprávný problém. Bádání, přemýšlení. Příběh zaznamenává růst mladého vědce po profesní stránce a po osobnostní stránce, která jde ruku v ruce s tou profesní. Gavin se vyvíjí. Dát mu šanci nebo ne? Velkou roli hraje důvěra a otevřenost svěřence k vedoucímu doktorského studia, k pomocnému personálu a starším kolegům studentům. Vedle vědeckého výzkumu stojí za proměnou Gavina také láska ke Caroline, jejíž matka trpí rakovinou prsu. Gavin se musí vyrovnat se záští některých studentů, ke kterým byli jiní učitelé a vedení katedry blahosklonnější. Ale to je spíše pozadí příběhu a zapadá to do vysokoškolského prostředí. Skryté (někdy neskrývané) soupeření. Gavin se pro svůj výzkum nesetkává s oporou od vedení katedry, ani přes doporučování od svého vedoucího. Podstatou problému jsou nefungující účinky léku zvaného Valdevan, který byl vyvinut na léčbu rakoviny. Proč a v čem funguje a nefunguje, a co udělat pro to, aby fungoval? Přijít na to, v čem je s účinky léku problém a jak zabít nádorové buňky, aniž by došlo k poškození nebo zničení těch zdravých - to je úkol, který si Gavin vytyčil. Jedná se o lék, do kterého vývojářská společnost Grumman Schalk prodělečně vložila 20 milionů. Radioterapie rakovinu neléčí, jen ji protahuje. Vědci rakovinu stále pořádně nechápou. Pokroky jsou jen v diagnostice. Že by řešením byl polymyxin, resp. léky obsahující kationtová rozpouštědla jako např. polymyxin? Je zde právní problém - vypršela doba u patentové ochrany, proto komponentu do léku může vyrábět každý. Gavin vymyslel nové teoretické východisko a metodu, tedy technologii jako výrobní postup a metodu zpracování, které navodil do praxe, ale jde v prvé řadě o peníze (hmotnou uskutečnitelnost). Společnost ztratila monopol, a ztratila by i to, z čeho by jinak profitovala nejvíce - z nemoci pacienta. Chybí právní záruka, protože komponenta se může stát součástí více léků a rakovina je stále nedostatečně probádanou oblastí. Není možnost dát dodatečně patentovat to, co zde bylo a je již známé. Ale je možné nechat patentovat intelektuální vlastnictví, tzn. Gavinovu technologii za použití polymyxinu. Je potřeba trochu nátlaku na společnost, aby začala znovu vyrábět. A negativní publicity. Ale pozor - polymyxin je toxický. Lék není nový, mohou se zkoušet vedlejší účinky. Kromě toho je zde šance získat věhlas a profesuru. Vše je třeba vidět v širších souvislostech. Musí se sehnat dárci krve, zaplatit zkušební polymyxin a krevní rozbory. Bohužel, ne všechno záleží na jednotlivcích, zvláště když s institucí znamenají její zájmy. Vedení nepodalo žádost o přidělení patentové ochrany. Mnoho institucí bylo zkontaktováno. Nic. Gavin nikdy neměl moc přátel a nyní začínají jeho nepřátelé vyvěrat na povrch včetně vedení katedry. Kritika nevadí, ale zavírání dveří a stavení překážek ano. Dává se přednost jiným odborným pracím, které se publikují a seminářům, které vedou jiní studenti, aby se o vynikajícím objevu pomlčelo. Proč tolik (až snaživé) nepozornosti pro to, co by naopak mělo být v jejím centru? Dalším problémem je subvence od vývojářské společnosti, o kterou má zájem nejen fakulta, ale i celá univerzita a další subjekty. To byl hlavní důvod, proč byla žádost o udělení patentu odložena. Po několika sabotážích se Gavina pokusí někdo zavraždit nebo zničit vše, čeho Gavin svými pokusy dosáhl. To za jediným hlavním účelem - zastavit Gavinův výzkum. Dno akademického světa a světa farmaceutických finančníků. Gavinův vedoucí byl dotlačen vzdát se své funkce a tím i nároku na řádnou profesuru. Přes utlumení má Gavinův výzkum šanci ukázat svůj přínos pro praxi - na matce své přítelkyně Caroline. Léčba probíhá utajeně a i když se rakovinové nádory zmenšují a matka se zotavuje, léku je málo. Gavinova žádost na dodání dávky Valdevanu pro další výzkum nebyla vyslyšena. Veškeré naděje se zhroutily a Gavin už nemůže dál. Umírá.... celý text

Ozvěna duchů 2003, Mark T. Sullivan

Jeskyně, jejich ledové hloubky, temnoty, jejich kluzkost, prolákliny, hřebeny stalaktitů a stalagmitů, a jakási nenávratnost, mě vždycky lákaly. A skály s úzkými stezkami, přehrazenými větvemi a nánosy listí, které se otevírají. Punkevní jeskyně s propastí Macocha, Sloupsko-šošůvské jeskyně, Bozkovské dolomitové jeskyně, Koněpruské jeskyně, Mladečské jeskyně, Jeskyně Na Špičáku a další u nás známé, méně známé a možná neznámé až neprobádané jeskyně. Terénní podmínky na Měsíci může modelovat dlouhodobý pobyt v jeskynním prostředí. Tom a Whitney jsou speleologové, Tom je ten významnější z nich, ale Whitney má něco víc; má zkušenost, která ji pojí s předtuchami zlého. Příběh je velice poutavý; stěžejní jsou pasáže o zvrácenosti dozorce a zvrácenosti vědecké, protože dozorce, který vraždil byl až neúměrně zaujatý a shovívavý k zapřisáhlému vědci a jeho výstřednostem. Kdo má peníze, má moc. Více než příběhu jsem se oddávala atmosféře, která mě oslovila "dvojí tváří" - jednak rozmanitou ledovou stálostí a jednak neustálým neklidem a probubláváním podstaty zlého, které bylo všude cítit. Příběh s hlavními aktéry se mu oddával, potřeboval nebezpečno, akci. Co je důležité? Informace, orientace, zkušenosti, to za prvé; pohotové reakce a schopnost operativně navazovat na situaci. To za druhé a není to totéž. Dvě skupiny lidí. Obě vedou Tom a Whitney Burkeovi. Nejprve každý jinou cestou, za jiným účelem, do stejného cíle. Pak už byl jen stejný cíl se stále větší ctižádostí a chtíčem. Nebylo to nevyhnutelné, bylo to nutné. Pro Whitney, Toma a pro Cricket.... celý text

Zdroj 1998, Brian Lumley

Trvalo to delší dobu, než jsem se zorientovala, protože se jedná o jeden z několika dílů v sérii. Přesto mi kniha byla doporučena jako samostatná k přečtení. Není to poprvé, co čtu knihu a v hlavě se mi rozbíhá film. Kniha je psána podrobněji, menší písmo a hustěji popsané stránky detailistickému zaměření příběhu napomáhají. Tohle vždycky hodnotím kladně - je důležité mít pevnou základnu, aby bylo na čem stavět, pevné, opěrné body, od nichž se příběh může vyšvihnout dál. Těmito opěrnými body jsou např. nezpochybnitelná historická/literární fakta, právní řád, zkušenosti. Pak už lze beletristicky navázat kdykoli. "Film v knize" se promítá dál... Narušitel na dohled... A tohle místo je živnou půdou pro nelidská stvoření. V rokli se strmá silnice rozšiřuje k dvojici přehradních hrází a pokračuje dál. A tady to začíná. Projekt Perchorsk. Vysoce vyvinutá technologie na straně jedné, nadpřirozeno na straně druhé. Přes do sebe důkladně zapadající mechanismy, které byly vyvinuty nejmodernější a nejnenápadnější obrannou technologií zevnitř, se posádka nemůže cítit bezpečně. Byla jsem zvědavá, proč to všechno, co se očekává, jaký je účel, protože Brána, kterou otevřeli, vede do mnoha světů. Je to inteligentní metamorfóza jiného života, která je za Bránou a dostává se skrze ni do našeho světa. Brána musí být hlídána. Zde není nic normální, běžné věci se zde nedějí. Tu jízdu jsem si užila. Příběh řadím do sci-fi.... celý text

Skryté obrázky 2023, Jason Rekulak

Krásná kniha! Obrázky jsou originální; autor zřejmě ví, že jen popisovat nestačí, zvláště, když obrázky dotváří příběh a v příběhu mají nastat zvraty. Problém je s posledním obrázkem druhé řady a tady bych očekávala pád, první skluz dolů do temnoty. Teddova imaginární kamarádka. Pasáže seznamování se Mallory s Teddem prostřednictvím obrázků jsou psány citlivě, stejně tak procházka zahradou s Caroline. Je to takové životní. Caroline je velice příjemná, ale pak jí od 6. kapitoly přestávám věřit. Myslím, že moc dobře ví. I Ted. Je zde nepřímá úměra mezi jejich zdravým, na první pohled nezávadným životním stylem, který zakotvují jejich vymyšlená domácí pravidla na straně jedné a na straně druhé nedbalým přístupem k problému, o kterém hovoří jejich sousedka Mitzi. Kromě toho, nemyslím si, že se v jejich domě nic neděje, když Teddy kreslí hororové obrázky i v domě, nebo hlavně tam. V průběhu četby jsem přemýšlela, zda případ nesouvisí s rodovou linií Caroline nebo Teda, když tak "zasklívají" a příliš dbají na zdánlivou "čistotu". Na jednu stranu jsou domácí pravidla přísná, na druhou stranu povolná (cunnilingus). Obrázky jsou čím dál víc zdařilejší. Chtěla jsem věřit na ducha, ale stále jsem myslela na realističtější scénář s Caroline a Tedem s ohledem na jejich proměnlivé chování v čase. Přesto jsem potřebovala přesvědčit. Za okny se smrákalo a já si při duchařských kapitolách začala uvědomovat, že se bojím. Já? Já! Myslela jsem si, že je to u mě nepravděpodobné, žánrem se to ještě nikomu u mě nepovedlo. Než jsem šla spát, projela jsem pohledem každý tmavý kout, dívala se pod stůl, pod postel, pod sedačku, nedůvěřivě zkoumala každý stín a tvary, které jsem si hned připodobňovala k obrysům postavy. Každému sebemenšímu zaškrábání a sebetiššímu zvuku jsem věnovala pozornost. Uléhala jsem s úzkostí a těkavými pohledy. "Změna nositele" začala na straně 234. "Tak na to se těším", říkala jsem si. I když jsem se na to postupem času začala dívat objektivně, Caroline byla velmi nevyrovnaná. Z hororu se nakonec vyklubal thriller, ale hororově jsem byla uspokojena. Kéž by bylo více takových knih. A nebát se to hororově protáhnout, jen ať se pěkně bojíme! Žánr musí být! :-D Dávám plný počet hvězd.... celý text

Noc ve znamení tygra 2018, Michel Honaker

Po pár stránkách jsem si řekla "tak to bude dobré." Hned na mě dýchla Kalkata a pak částečně Aramša. V mysli se mi zjevily typické indické vzory na látkách kaftanu, který Indové nosívají. Kniha obsahuje několik výrazů, pro Indii typických, které neznám nebo se mi připomněly (sárí, kolam, kasty, šúdra, mahanti apod.). Ano, a monzuny, typické pro jižní, jihovýchodní a východní Asii, výrazněji se projevující právě např. v Indii. Cizinci nejsou v malém městě Aranša, semknutém místní komunitou, vítáni. A o to důležitější je zde jejich přítomnost. Mangrovník a zdejší tygr jsou symboly hodné úcty. Jeví se mi to jako primitivní kultura, ačkoliv si nemyslím, že je natolik zaostalá, bez předsudků a zkoordinovaně jednoduchá, a že jí chybí (právní) řád. V příběhu sálá zamezení přístupu svobodného lidského života, podřadnost žen a cítím převládající právo silnějšího. Přečteno za jeden večer a následující dopoledne. Doporučuji pro nástin v poznání indické kultury.... celý text

Démonologové: Ďábel v Connecticutu 2022, Gerald Brittle

Už je to nějaký čas, který mě zavál k Démonologům. Možná to byla zvědavost, která mě donutila po knize opětovně sáhnout, tentokrát v podání Démonologové: Ďábel v Connecticutu. U Démonologů jsem nikdy nevěděla, zda a nakolik se poddávat tvrzené autenticitě a skutečnému (pravdivému) jevu a jeho skutečnému (pravdivému) prošetřování Edem a Lorraine Warrenovými. Hlásek uvnitř mé hlavy mi napovídal věřit autenticitě, už kvůli tomu, že kniha nebyla v knihovně zařazena do beletrie, ale do sekce věd. Na druhou stranu tato skutečnost nemusí knihu nutně řadit do sbírky spisů jako podkladu pro vědecké nebo další vědecké zkoumání a pojednání jednak proto, že knihovníky mohla být tato kniha zařazena právě na základě výše uvedeného tvrzení a jednak jde stále a pouze o knihu. Také si říkám, proč se čeští autoři dosud nechopili příležitosti a nezkusili navázat na spisy Warrenových... Neříkám tomu nevěřit, pouze se domnívám, že by to chtělo víc. Řekla jsem si, že ke knize budu přistupovat pouze s nadhledem a s jistou rezignací a odstupem. V průběhu čtení jsem věděla, že to poruším. Vtáhlo mě to. Chtěla jsem se víc bát, a chtěla jsem jsem konečně zažít horor, jako v hororových scénách, když se jim oddáváte a tudíž jim nevědomky přiřknete pravdivost. Povídání o Glatzelových se mi zdá obecné až vágní; typicky zestručněno na příbuzné, hlavní činnosti a úmysly. Byla jsem zvědavá, jak se to potáhne dál. V průběhu čtení se mi vybavovaly filmové scény s Edem a Lorraine Warrenovými. Moc jsem se těšila. Hltala jsem slovo od slova. Á, těžkými sklepními dveřmi to začíná! Pookřála jsem. Práskání a bouchání dveří a dveřmi, zákal na zrcadle, který nejde vyčistit. A divné pocity. Do skladu je zakázáno chodit... Hm? Je toho víc a víc. Přibývá to. Začíná to být opravdu pěkné. Černá magie? Démonický oltář? Fotografie nejsou úplně zřetelné i když chápu, že v 80. letech nemohla být kvalita vyšší a vše zůstávalo takřka černobílé. Příběh by byl dotažen, kdyby v něm byly zakomponovány kopie skutečných spisů; mám na mysli ucelenou sbírku všech spisů, které by byly zveřejněny v knize s příslušnou anonymitou. Dostalo by to oficiálnější vzhled a možná kýženého efektu autenticity. Je jasné, že každý případ je policejním spisem a dokumentem s citlivými údaji, který z velké části vyžaduje přístup pouze oprávněných osob. Na druhou stranu se autor o to strojově spisové mohl alespoň pokusit. Kniha se čte velice dobře, dokonce tak dobře, že mám chuť shlédnout několik filmů s manželi Warrenovými, přestože jsem je několikrát viděla. Říkala jsem si, jak se tohle může stát? Jak někdo/něco po smrti může přebývat? Je to cesta napůl mezi životem a smrtí, nebo je to po smrti a cesta po smrti spojená s čím? S dalším životem? Co to je za fázi? Nebo je to úplně mimo život a smrt? Co je to za formu života/smrti? A proč se to děje? Při četbě knihy mě hned zajímalo, jak se dostat k ďáblu/démonu, a co proto udělat, je-li to skutečně autentické. Představení manželů Warrenových proběhlo na straně 102. Od tohoto okamžiku se mi před očima promítal obraz filmových představitelů Warrenových, přestože jsem je na fotografiích viděla jako starší osoby. Démonologie je kategorií teologie a akademická disciplína (strana 119). Dostala jsem částečně odpovědi na své otázky: fušování do okultismu, absolvovaný kurz magie a okultismu a Ouija - deska s abecedou pro okultní vzkazy. To je to "proč". 1) Fáze pronikání 2) Fáze zamoření 3) Stádium útlaku, které má dvě formy: vnější a vnitřní 4) Démonická posedlost lidské bytosti 5) Smrt David by měl být dosud naživu; jeho výpověď a jiné konkretizující informace (hlavně psychické zážitky z manipulace a posednutí ďáblem, to, jak o sobě nevěděl, nebo někdy věděl, jak se do něj vehnala neznámá síla, neznámý nátlak, síla gravitace/negravitace apod.) by byly vnosným dodatkem k tomuto dílu Démonologů. Jinak autor by mohl vydat svoji autentickou knihu anebo pokračovat dál po své linii v návaznosti na obě knihy Démonologů. Pomyslela jsem si, že první díl nebyl tolik zajímavý, možná proto, že obsahoval případy rozkouskované do životních peripetií Warrenových. Tady v connecticutské knize je více akce; důležitá je ta bezmoc lidí, ztráta rozhodování nad sebou samými, nad jejich vlastním osudem a nátlak ďáblů. Nicméně kniha Démonologové: Ďábel v Connecticutu, byla vydána dříve, a to již v roce 1983, kniha Démonologové, která u nás v českém překladu vyšla v roce 2020, byla prvně vydána až v roce 2013. Démonické úkazy pokračují, jsou obsedantnější a přenášejí se na více lidí. Nepomáhá zaříkávání, obřady, kněžské modlitby, polévání svěcenou vodou, kostelní svíce, kříže. Pro veškeré akty exorcismu je zapotřebí souhlas církve za přísných kritérií, která musí být dodržena. Nesmí dojít k žádné odchylce od kanonického práva. Dominus vobiscum. Ďábel káže, reaguje nátlakově a s neskrývaným odporem. Vyvstávají všichni, jejichž tělo je Davidovo. Komunikují spolu, projevují účast - každá tvář (nebo to, co ji připomíná), je jako celek stejná entita. Utrápená a vysílená rodina přemáhající se k dalšímu exorcismu. Posedlých přibývá. Ďáblové se dostávají k absolutní moci nad lidským bytím. Výsledkem je vražda posedlou osobou. "Ďábel mě přiměl to udělat." Dokázat nezvratitelné fyzické propojení... Kdo vyhrál? Doporučuji pro zpracování tvrzené autentické materie do příběhu. Někomu může zaznívat příběh beletristicky. Nepopírám, že jsem očekávala strojové písmo na sesbíraných dokumentech ze spisů, více fotografií, výpovědi posedlých a svědků, výsledky šetření policie a závěry rokování soudu. Četba je velice poutavá a zaujme blízkostí ze světa filmu o Edovi a Lorraine Warrenových. PS: Jen bych si dávala pozor a neotevírala bych brány do jiné dimenze (jiného) světa. PS1: Na druhou stranu ty spiritistické tabulky tolik lákají... ;-)... celý text