Síla nevysloveného přehled

09.08.2021

Absolutně netuším, co si o tomto počinu myslet. Nejsem terapeut analytického zaměření, takže těžko mohu posuzovat to, co se odehrává v rámci terapie. Vždy jsem byla psychoanalýzou lehce očarována, nicméně pořád mi to připadá jen čistě v rovině hypotézy a rozhodně nemám pocit, že by u popisovaných případů došlo během sledovaného období k nějakému pokroku. Ale jak říkám, toto opravdu posoudit nemohu...
K čemu mám výhrady je samo určení knihy... K čemu taková publikace vlastně slouží? Komu? Pro odborníky se mi zdá příliš povrchní, střípky analytického směru, které nabízí, jsou opravdu jen miniaturní a nezakotvené. Pro laickou veřejnost mi kniha připadá naopak jen těžce uchopitelná (sama jsem měla problémy s přijetím onoho vynucovaného škrcení, například).
Jo a co mi vadí zcela je absolutní nadbytek onoho "oukej" (nová móda??), přesahy do autorova soukromí (chápu zmínky o blízké osobě mající vztah k samotnému průběhu psychoterapie jednotlivých klientů, ale takové ty popisy svačin, obědů, kávy z dalekých krajů mi připadají hodně mimo), a naprosto nesouhlasím s případnými politickými názory terapeuta (i když je třeba sdílíme shodně, do takto orientované publikace prostě nepatří).

02.05.2021

Knížka, krom toho, že má zajímavou obálku, je v mnoha věcech určitě super. I když k ní mám několik kritičtějších poznámek, přesto hodnotím 5 hvězdičkami, protože:
- to je skvělá četba pro studenty psychologie, ale nejenom ní
- je to ideální volba literatury k přijímacím zkouškám k psychologii
- jsou v knize protkány příběhy několika dětí a adolescentů, se kterými nás autor seznamuje
- knížka je vhodná pro každého, koho zajímají různé kazuistiky a celkově práce s dětmi obecně

Sečteno podtrženo, kniha je soubor příběhů z psychoterapie několika dětí, kteří k autorovi docházely. Jednotlivá sezení se střídají, takže to není tak, že by se některému dítěti věnoval třeba na 20 stránkách vkuse, kapitolky jsou spíše krátké. Musím říct, že sem tam byly krátké až moc a přišly mi dost odbyté. Chápu, že člověk si nemůže pamatovat všechno, ale když už píšu knížku, tak si myslím že by se nemělo stát to, co tady několikrát udělal autor - to, že další sezení s dětským klientem zabírá asi tak 5 řádků v podobě jako je cca "Přišel na sezení, hra byla stejná jako minule a po zbytek sezení jsme mlčeli". Jakože to mi přišlo dost odbytý a celkem zbytečný psát o takových sezení kapitoly. Tudíž se v knížce prostě stává to, že se autor opakuje.

Co mě celkem překvapilo bylo to, že se na konci nedozvíme něco málo o dalším osudu jednotlivých "hrdinů". Trošku to kazí celkovej dojem - stačilo by aspoň něco, stručně, prostě kam ti lidi směřovali a tak. Když už někdo ztrácel čas psaním kapitol ve stylu, který zmiňuji výše, mohl něco málo sepsat i ke konci.

Co mi ještě neskutečně vadilo bylo časté používání slova "oukej" - asi jsem v tomhle moc stará škola, ale často mi používání tohoto slovíčka nepřišlo moc adekvátní. Existuje tolik výrazů pro kladné přitakání a proč prostě OUKEJ, i napsat prostě OK by bylo lepší než tohle...

Celkový dojem z knížky je takový rozporuplný, ale přesto hodnotím plným počtem, protože je to pro mě jedna z těch knih, které ve vás ještě nějakou dobu zůstanou.