veronika4001 komentáře u knih

Začátek je zvláštně melancholicky napsán a čtenář se pomaloučku do příběhu vnořuje jako do vody. Celý příběh je pojat na současné vlně a na historické vlně, která je jádrem vyprávění a na níž současnost navazuje. Je to zvláštní poznávání děje, pročesávání hlubin příběhu. Vyprávění, byť obecně vyznívající, je hutné. Moje počáteční nezaujetí vystřídal zájem, ačkoliv chybí intenzivnější hororové body. Chybí dušnost a nával adrenalinu, větší napětí, mrazivo, bojácné ticho, v dáli znějící kapání vody, a to vše třeba i na menším místě než má samotná kniha. Není to úplný horor, je to potemnělý příběh. Horor je tady z podstatné části utlumen, přesto je zde něco, co vyznívá jako skryté, jako spodní proud a vy to chcete dočíst. Tento příběh vás žene do svých hlubin dál neuvěřitelnou rychlostí.

11 22.08.2021

Modus operandi: Nečiním zlo.
Další psychopat/sociopat = vrah?
Je to zajímavější než Čtvrtá opice; tady jde o nezletilé dívky. Líbí se mi, že s výjimkou "výjimek" Portera a Nashe nejsou všichni policisté stejní. To je přesně to koření, které by mělo v detektivkách, thrillerech být a které J. D. Barker dávkuje postupně. Poole je jiný, téměř jako Porter, řekněme podobný. A je na jeho straně. Jenže je trochu slabší, prozatím.
Jedna stopa ve Čtvrté opici nebyla dořešena, o ni se příběh jen otřel. Teď se naplno rozjíždí. Pátá oběť je dokonalejším pokračováním Čtvrté opice. Je propracovanější, více zavádějící, zaujatější, vášnivější.
Jane Doe a Sarah Wernerová, například.
Zní to možná až neuvěřitelně, ale jednu chvíli jsem si myslela (kolem 300. strany), že advokátka Sarah Wernerová je ta, která tahá u Bishopa a Matky za nitky; ta, která vše inscenuje. Možná...
Jinými slovy, Porter jí věřil, já ne.
Na druhou stranu se jejich formální vztah pomalu schyloval ke vztahu neformálnímu a řekněme více než přátelskému.
Líbilo se mi, že vyšetřování případu probíhalo v několika směrech a dimenzích, a že se policisté domluvili a každý z nich vyšetřoval jistý díl. Co mě mátlo, byla nevyjasněná role zvláštního agenta Hurlesse, u kterého jsem si začínala myslet, že i on je do případu nějak zapletený; vynořují se zde další zvláštní agenti a agenti, až si říkáte, jestli to už není moc, protože je to více zmatečné a vy nevíte, kterému přisoudit jakou roli. Znáte jeho funkci, postavení ve společnosti, ale psychologii nepoznáte, protože se nijak neprojevuje; sem tam se vynoří a pak zase ustane, když vystoupí nějaká akce, dá se mu pokyn, aby něco vykonal, a zase je vsunut do pozadí. Mnoho osob v příběhu na tom takhle je.
Příběh je vzat zeširoka, pohrává si s psychologií postav a se čtenářem. Tohle asi autor chtěl; chtěl, aby případ Opičího vraha rozkvetl a byl zase posunut na jinou úroveň a do jiného světla a hlavně za všech, spíše "dalších" okolností (vzhledem k tomu, že po Páté oběti následuje třetí vydání pod názvem Šesté dítě), nejen tak, jak byl sledován menším množstvím policistů ve vydání Čtvrté opice. Rovněž oceňuji přehodnocování již vyšetřených skutečností v případu, v jeho soukolí a též v případech řešených v minulosti, které nakonec mají/mohou mít byť prapodivnou návaznost. To, co se jeví za neskutečné, neznamená, že neskutečné je a stát se nemůže.

10 03.01.2024

Po Loutkovém divadlu jsem sáhla do Černého léta. V zimě. Pořadí, které jsem zvolila je neuspořádané, ale spořádaný sled není jedinou cestou, jak číst Cravena. A to je přesně ono. Pozdější díly doplňujete o ty předchozí a díky uchopení těch pozdějších víte, co se dělo předtím a snadno si to srovnáte četbou oněch starších dílů. Pozdější díla se tak někdy stávají tahákem pro ta dřívější. Craven umí psát přehledně a zaujatě tak, že nezaškobrtáváte stránku o stránku a nelistujete knihou dopředu. Jedete, jak jede kniha, žádné vyšetřování není u konce. Doporučuji, ostatně tak, jako v předchozím případě.

10 03.12.2022

Od začátku skvělé - napínavé v očekávání, že se bude něco dít. Stěhování do nového nájmu tohle všechno doprovází a neobejde se bez nových pocitů - vedle některých nutkavých a vtíravých přicházejících z minulosti, jsou tu nečekaná setkání a situační okamžiky. Zpočátku zvláštní pocit z domu a ten pocit nahání strach a jakousi odtažitost. Rok 1990 není uzavřen nebo jak jinak si vysvětlit prolínání časových os a tendenci na události navázat. Časové osy jsou blízké, události začínají splývat a víc zapadat do sebe. Lidé si pamatují a většina těch, kteří žili v roce 1990, žije i teď. Promlčený trestný čin se stává pojítkem pro vlastní vyšetřování aktuálního trestného činu. Přibývá dramatu. Příběh hned na začátku osloví, protože už tehdy má děj a začátek je spouštěčem pro nadcházející události. Je to kniha, která na dlouho udržela moji pozornost. Autor ví, co píše a jak to psát. Ta kniha má u mě jednoznačné "ano".

10 11.09.2022

Možná to nebyla láska... Soucit, odtažitost, upjatost, vrávoravá slova, nevědět co říct. Ale teď?
Co je láska?
Jak s ní zacházet?
Jak přemýšlet o lásce a jak myslet v lásce? Domnívala jsem se, že zastánce hororů, thrillerů a detektivek neumí romantické knihy číst.

10 16.08.2022

Knihu jsem četla, když jsem byla poměrně silně nachlazená. Vybrala jsem si ji pro období nemoci záměrně, chtěla jsem, aby odvedla moji pozornost od nemoci k zážitku. Povedlo se. S. King má doménu v minimálně jedné věci, a tou je, že bravurně zvládá silné příběhy hororového žánru o několika stovek stran. Jiný autor by byl již vysílený, ale temperamentní King se nevzdává ani na poslední straně, na které má stále co nabídnout. Tito beletrističtí velikáni - To, Pod kupolí a Ostrov Duma Key - mohou mít bez dalšího pokračování. S. King je literární psycholog a je to znát nejen na psychické rozpracovanosti a typice povah osob, ale také v celkové koncepci a nasazení příběhu. Ta síla, kterou dokáže čtenáře hnát stále vpřed. Na první pohled uzavřený příběh, nakonec snese pokračování, a v tom je další psychologie. Vyčíslit to tak, aby byl čtenář spokojen a přitom si ponechat otevřená zadní vrátka. A to ne každému se podaří.

10 19.12.2020

Agatha Christie je revolucionářka detektivního žánru, absolutní špička, která vždy píše stylem hodnoty neukázaného, což znamená, že 20% je to, co je vidět, 80% zůstává skryto. Její noblesně vykreslené detektivky s hlavními hrdiny vždy v popředí jsou pro mě okázalou výzvou. Vražda Rodgera Ackroyda je jednou z nich.

10 28.10.2020

Otevřelo se mi Japonsko se svojí kulturou. Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude život gejš zajímat.
Memoár.
O to je to lepší než životopis a v horším případě autobiografie.
Kdo nepoužívá "Úsměv z divadla Nó"?
Nepoznala nic jiného než ústrky, přetvářku, naschvály a "špatné chování" ve smyslu trestání za nic a za činy druhých. Laskavost žádná. Disciplína a řád. Gejšou se žena nerodí, tou se stává a být jí si musíte tvrdě zasloužit.
Víra ve vyšší řád věcí. Nešlo o to stát se gejšou, ale být jí. Život má možná s námi vyšší úmysly než ty, které vidíme.
Kniha o moudrosti, životních zkušenostech a životním poslání. Jako gejša myslet, jako gejša vědět. Chtít být gejšou a splynout s ní; s rivalitou a nepřátelstvím, se kterými se může odkudkoli potkat. Je to životní poslání.
Příběh je ovládán tradicí a symbolikou.
Je zde prostor pro romantickou linku a pro popis účinků lásky, kterou však pohlcují události denního života.
Gejša ale také znamená ovládání lidských myslí a teatrálnost až manipulace. Být gejšou je důmyslné a koketné, ale vždy jsem si říkala, jaký to má smysl, co je podstatou. Bohatství, moc, podpůrně věhlas jména a slávy. Příběh je mi blízký a ve své životní sféře jsem v něm našla příběh svůj.

9 06.10.2023

Polská autorka díla v bezvadném překladu jakoby šlo od počátku o češtinu.
Útrapy manželství přecházející z neporozumění a hádek v mučivou až sebetrýznivou tichost, ignoranci, útěk od reality do spásy vlastního života bez mužského/ženského protějšku.
Začátek skvostně popsán. Tichá mučivá agrese a vzpomínky na léta, kdy manželský vztah ještě fungoval. Pokusy o otěhotnění berou za své. Samé předstírání ze strany obou manželů a přitom si každý vede svůj vlastní vnitřní život, než se tento život obrátí ve vnější.
Možná bych knihu zařadila do psychologické prózy; v průběhu četby se mi doteď nejevilo, že by se jednalo o thriller, spíše by šlo o psychologické drama, temnější prvky nespatřuji.
Do života manželů jsou postupně přimícháváni další lidé; takhle je skládán příběh. Když se řekne pravda, lidé to podvědomě cítí jako lež a když sladce zalžete, považují ji za lichotivou pravdu, která je přijímána.
Tu chtějí slyšet.
A potvrdit.
Pravdě nevěří.
Najednou se u vás objevují cizí věci - šaty, které nenosíte, kosmetika, kterou nepoužíváte. Vztahové propletence, výčitky svědomí a obsedantní chování jsou hlavním námětem příběhu, který se nakonec schyluje k podobenství thrilleru.
Cizí věci a úmrtí domácího mazlíčka. Stojí za tím některá z milenek, nebo soused, kterému ledacos vytýkáte, anebo kolega, který převezme službu za vás? Nezpůsobuje to nakonec některá z hlavních postav sama?
Nevěra, lži. Krátké románky, aby si člověk uvědomil, že chce tu pravou/toho pravého. Sbližování, sex, oddálení, konec "vztahu". Přece jen nevěrou narušený vztah Anity a Adama je hlubší. A ten mě v knize zajímal, protože v něm došlo k více akcím a průlomům.
Trojúhelníkový vztah Erika a jeho dvou milenek je v příběhu zpočátku upozaděn a při četbě čekám návaznost na vztah Anity a Adama, která se dostavuje s blížím se závěrem.
Příběh má silný vztahový repertoár, z psychologické prózy se mění na psychologické drama a až za polovinou knihy mohu mluvit o prvcích psychologického thrilleru.
Každý to ve vztazích hraje na více stranách.
Je to příběh s vazbou na Prahu. Proč to zmiňuji? Příběh je psán s vyzněním do detailů a v tomto smyslu mi připomíná české autory. Není to překladem, překlad z anglofonních zemí je jiný, nepoužívá tolik typických českých výrazů, které si poskládáte někdy jen do české hovorové řeči. Autorka umí plynně přecházet z oblasti Polska do oblasti Česka; to, že Erik je v Praze bylo zpočátku nerozpoznatelné.
Příběh se, se stále proudící četbou směřující ke konci, stává ucelenější.
Vysoce čtivé.

9 31.05.2023

Sharon J. Bolton bydlí na malém městě, v hrabství Lancashire, kde se natáčel seriál Vraždy v Midsomeru. Jsem příznivcem tohoto seriálu! A Bolton opět ví, jak na mě! Neuvěřitelně dynamický pátý případ Lacey Flintové. Ze začátku mnoho otázek, které se s vámi táhnou a ne a ne je rozuzlovat; pořád to samé - kolem dokola děj, který jako spořádaný neustále plyne a proplouvá případem, ale řešení otázek v nedohlednu. A to je to dobré, jakkoli negativně to zní.
Někdy události neberou konce, nebo naopak nabírají rychlý spád. Jako čtenářka Sharon Bolton vím, že vyzrazení jména hlavního pachatele v první čtvrtině knihy znamená otevření děje v úžinách, které budou důležité a rozhodně nekončící.
Na tvorbě Sharon Bolton se mi líbila někdy kritizovaná překombinovanost a tady jsem si ji moc přála. Ne, zde překombinovanost není, narozdíl od knih Už mě vidíš? (tam to bylo o neustálém kombinování a hravosti, přitom vše bylo vyvážené, ale zároveň velmi vygradované), Tak to je, tak to bude, Temné říční proudy a Volavka.
Hloubka nenávisti, ač patřící do stejnojmenné série, je trochu jiná, rozhodně není tak bouřlivá a hravá. Autorka vnáší do díla mnohem modernější prvky ovládané problematikou incelů a frustrátů. Má syna, který studuje na univerzitě, snad proto proplouvá těmito problémy mladých mužů.
Ačkoli na povrchu velké zlo jakoby ustalo, vnitřně se zakořeňuje a probublává ven. Objevuje se po částech, vystaveni jsou mu muži, ženy, děti, v podobě jednotlivostí a maličkostí, které vysílá do všech stran v rozmanitých intervalech, podobách a hloubkách. Zlo jakoby se utlumilo a zase vyvstalo. Agitace, fyzické a psychické násilí ve všech podobách, jehož cílem je zradikalizovat vztah k ženám.
Když čtete, cítíte; a cítíte mnoho zvuků, které se k ději váží a ten kořeníte o atmosféru četby, tedy tu, kterou si sami vytvoříte a do které nenecháte nikoho vstoupit.
Kniha má velké grady a četla se lehce a svižně, ostatně jako všechno ze série Lacey Flintové. Domnívám se však, že větší spisovatelskou dospělostí, ustáleností a jakýmsi vydobitým (jistějším) polem na mě kniha působí jako menší převrat nebo posun od dosud čteného ze série Lacey Flintové. Knihu určitě doporučuji!

9 28.05.2023

Nádhera! Zvláštní příběh. Kromě toho název knihy ve vás střádá myšlenky na její obsah, který je ale jiný, než ten, ke kterému vás nabudí vlastní fantazie. Děj mě navnadil tak, že všechno je o penězích, technice, publicitě, zábavě. A o boji. A o přátelství a pomoci. Richards měl útěk velice promyšlený, ačkoliv byl operativní a čas k přemýšlení neměl.
Já fandila!
Moc se mi líbilo, jak hlavní hrdina dokázal přimět některé na svoji stranu a všechny obelstít. Neuvěřil do poslední chvíle. Litovala jsem ztráty života těch, kteří mu pomáhali a jeho samého.
Velice čtivé, poutavé a nepředvídatelné.

9 13.03.2023

S Mlčením jehňátek jsem se setkala až ve filmové podobě. Nevěděla jsem, co mlčení jehňátek znamená, ale nakonec jsem to snad poznala z rozhovorů Clarice s Dr. Lecterem, který ji na mlčení jehňátek upozorňoval a zdálo se, že o ní ví víc, než by se dalo rozumně vysvětlit. Dr. Lecter do ní viděl, pomalu ji psychologicky otvíral, aby si uvědomovala svoji minulost jako slabost a tím Clarice dělal slabší, křehčí a méně odhodlanou. Zdálo se, že mu důvěřuje. Přicházela k němu s takovou razancí a nakonec odcházela zranitelnější, on poukázal na její slabosti z minulosti, proto se stala více sebeuvědomělou a sebekritickou. Tam byla ta zranitelnost, kterou vtáhla do sebe. Obdivovala ho. Dr. Lecter toho dokázal využít. Přesvědčil ji. Mlčení jehňátek chápu jako (para?)psychologickou diagnózu prožitků Clarice, (para?)psychologický náhled Dr. Lectera na to, co Clarice prožila a jak se s tím potýká a hlavně (para?)psychologický náhled na samotného Dr. Lectera, na jeho zjemnělou surovost a kluzkou zdvořilost až přecitlivělost. Ve filmu je Jodie Foster a Anthony Hopkins neodmyslitelná dvojice a tu jsem viděla také v knize. Film opravdu způsobil své, takže jiné postavy jsem na hlavní hrdiny převtělit nedokázala. Anthony Hopkins na mě opravdu zapůsobil, protože jsem se jeho jemných a uhlazených psychopatických rysů bála. Opravdu jsem mu to věřila.

9 09.11.2020

Úzká kniha. Když jsem ji prvně položila do dlaní, myslela jsem si, že to bude další spleť něčeho, co se jen těžko dá nazvat skvělým čtením. Říkala jsem si "jen aby byla napsána nějaká další kniha", ale je to úzké, takže to budu mít hned. Už je to víc než 10 let a já ji četla poněkolikáté. Příběh je situován do válečného období, je to příběh, v němž má hlavní slovo kultura (nářečí, zvyky, tradice), přístup k lidem a láska. Láska, která tiše a pomalu odemykala srdce jedné lékařky k venkovskému muži. Přestože byl příběh zfilmován, již po několikáté bych dala přednost knize.

9 02.11.2020

Neuvěřitelná Lucy Clarke!
Ztělesněné pokrytectví, přetvářka, klam, očekávání, lživé základy "kamarádství". To jsou ženy na rozlučce se svobodou. Každá je zaujatá některou z nich, ale nevypadává z role. Při četbě se mi v hlavě míjely obrazy prostředí a hlavně vztahové propletence.
Bylo až neuvěřitelné, jak četba plynula úplně sama a velice rychle.
Každá z žen očekává zavedené zvyklosti tak, jak se doposud vzájemně znaly, ale i nová přátelství, svobodu dovolené, sluneční svit, dobrodružná odpoledne, lehkost večerů.
Opravdu se tak všechny dobře znají? Nedošlo poté, co ukončily školní docházku, k životním a osobním změnám? Každý má svá tajemství a lži, a dokonce něco/někdo všechny spojuje.
Není ohně bez plamínku.

8 10.01.2024

Je to tak. Klasika je klasika a já si opět pročítám Agathu Christie. Její detektivní novely jsou nesmrtelné a pro mě hrozně přitažlivé, proto svoji letošní četbu a četbu pro příští rok sem tam přiživím touto stálicí.
"To je tak, když knihy zdivočí, všude se roztahují, množí se a násobí a nikde není silná ruka, která by je udržela zpátky."
To se mi v knize moc líbilo.
V této detektivce Poirot nepřichází jako hlavní detektiv, figuruje zde pouze z povzdálí, přesto je jeho role nezastupitelná.
Ještě se mi nestalo, že bych knihu od Agathy Christie nedoporučila, i když je pravda, že například její životopis nebo Sešli se v Bagdádu jsem pročítala znuděně. Nicméně kniha Hodiny je jedna z těch poutavých a já si ji užila.

8 04.11.2023

Jazyk ženy autorky od muže autora se odlišuje. Zde je užit měkký a "laskavý" styl, který nevyprchává přes okolnosti války, a přesto je vnímavý k dobovým událostem. Líbí se mi zakořenění příběhu, nechybí válka, nechybí knihy, nechybí romantická linka, melancholie, rozčarování, zármutek. A solidarita. Příběh vyvstává z války, podnikavá a nápaditá Grace ztracená v knihách přilnula ke knihkupectví, ačkoliv zpočátku neměla ke knihám žádný vztah. Zboží jako zboží, ale bylo je třeba oprášit, zařadit, doporučovat zákazníkům, objednávat je a mít všeobecný rozhled co, kde, jaké knihy, v jakém počtu, za jaké poptávky se v obchodě nachází. Bylo potřeba znát i konkurenci a ochotu ke změnám, protože směr uvažování a ochoty lidí k tématům a čtivosti určovala válka. Mít koníček a mít pro něj cit. O lásce ke knihkupectví, knihám, četbě. Jane Austenová, Charles Dickens, Mary Shelleyová, Daphne du Maurier. Londýn o náletech a bombardování. Hlavní hrdinka tříbí mezi sebe lásku ke knihám a praktičnost. Knihu velice doporučuji pro dlouhé chvíle nebo jako odskok či chvilku oddechu od oblíbeného žánru.

8 18.08.2023

Na reality show vždycky vidím adrenalin a moc si přeji, aby to bylo i tady. Zábavné, dobrodružné, vzrušující a nebezpečné.
Hledá se nedotčené útočiště k založení společnosti a vytvoření nové utopie. Hlavně se adaptovat na nové prostředí, podmínky hry a ostatních účastníků, na vývoj událostí a operací v terénu. Vyplatí se znalost botaniky; názvů bylin, jejich poživatelných částí, léčivých účinků, vyplatí se být lovcem, a hlavně být praktický a ve všem mít alespoň zběžné zkušenosti. Fyzická zdatnost neškodí.
Hlavní postavy zatím jen přežívají a nevyvíjí se. Dělají a vytváří věci, aby přežili; tak, jaká a kde má být ta nová společnost?
Vztahy mezi účastníky jsou nerovné. Z počáteční pohody vzniká předstírání, neshody, vnitřní boje. Nespravedlnosti a křivdy vystřídají naschvály a šikana.
Sociální experiment se zadrhává, vzájemné nevraživosti ustupují, aby se změnily v bitvu celku vůči jedinci, na kterém všichni parazitují. Jedinec je vytlačován ostatními pro "prospěch celku".
Nakonec si říkám, jestli to není záměr celé reality show vypíchnout slabosti účastníků a zkoušet jejich psychickou odolnost nejen vůči klimatu a omezeným zdrojům, ale kvůli chování ze strany ostatních.
Někteří jsou tam věkově starší, proto nechápu jejich reakce. Na druhou stranu byl to boj o přežití a reality show má jinou mechaniku než soutěže. Není to soutěž, ačkoliv ve výsledku jde o výherce. Ale výherce čeho? Výherce politiky? Výherce podlosti? Štěstí? Výherce přežití?
Jde o zneužívání. Šikanovali ji, protože byla nejlepší. Byla jiná, hodnotnější, dávala smysl bytí na ostrově a přežití. Přesto přese všechno jim pomáhala, výkonnostně byla hlavní tahoun.
Ostatní v ní vyvolávají pocit viny. Jinak zdravá kritická sebereflexe není u ní důvodem, proto se podivuji, proč k ní dochází. Kvůli zhodnocení dosavadního stavu? Ne, kvůli sebeobviňování, sebemrskačství, které chtějí ostatní v ní vyvolat a zakonzervovat.
Vše je plné nevyřčeného nesouhlasu. Uniformita ostatních vůči jedinci byla v nenávisti. Věřila jednomu člověku z ostatních, tomu jsem zase nevěřila já. Každý byl přelétavý pro zachování sebe samého, pro svoji záchranu.
Objevuje se první fyzické násilí, drogy z hub, otravy. Byť odsouzená k samotě ve svém týpí, začíná být kořist. Drobné krádeže kvůli jídlu, příručkám pro přežití, hygienickým a zdravotním pomůckám. Týpí je podpáleno. Po pronásledování se přemístila do jeskyně, kde je po nalezení ostatními pohřbena zaživa.
Přežila.
V jejích myšlenkách se objevuje čarodějnice z příběhu, který jí kdysi vyprávěla teta. Čarodějnice se stává smyšlenkou karmy a tou se vypořádává s ostatními přeživšími.
Lepší knihu o reality show jsem dosud nečetla. Doporučuji pro velkou čtivost a možná pro poučení.

8 04.06.2023

Návrat na místo prožitého dětství a mládí, který je návratem myšlenek na rok 1987 a vzpomínek na ostatní "Heddiny děti". Tento návrat je také návratem k činu, který se stal 13. prosince 1987, v době, kdy hlavní hrdinka dospívala. V osudný den se setkává s ostatními, kteří jsou stejní, přesto jiní. Jack, Iben... Ty pocity. Něco tu nehraje. Prolínání časových linek umocňuje děj. Líbí se mi nastavené rozdíly mezi minulostí a současností. To, jak jsou ti lidé najednou jiní a mají zkušenosti ze života. Někteří z nich zemřeli v osudný den požáru. Ostatní se setkávají po letech. Ty pocity...

8 30.08.2022

Je to detektivka a už styl zachycující jemné nuance naznačuje, že začátkem to rozhodně nekončí a příslib dynamického příběhu bez jediného zaškobrtnutí je na spadnutí. Líbí se mi neortodoxní Tilly, která je přehlížená a opovrhuje se jí. Tím, že nezapadá, se stává podstatnou součástí kolektivu, protože její znalosti, myšlení, zaměření, její jinakost v uvažování a úchop věci jsou nezaměnitelné a začínají být velkým přínosem. Tilly je funkční a lze s ní počítat, což vyšlo najevo díky Poeovi, který odhalil její přednosti. Nakonec se Tilly stává neodmyslitelnou pomocnou rukou, která vede strategii. Příběh nemá takový spád, kdy uvnitř cítíte, jak se vám tělo rozechvívá a vy ho dávkujete adrenalinem. Tento příběh je podrobnější a poukazuje na různé mechanismy vyšetřování, které nabývají na síle s neortodoxní Tilly. Po přečtení několika řádek na mě dýchla sebejistota autora, což se mi u knih ne vždy stává. Taková ta rozehranost, kdy on je na tahu a ví, na jaké prvky se soustředit.

8 13.08.2022

(SPOILER) Poznávání okolí patří k novému bytu a novým vztahům. Joni, který se potýká s MD, je zvláštní a vnímavý. Je až k neuvěření, že centrum všeho dění má tvořit činžovní dům, přestože začátek příběhu se bezesporu tímto směrem ubírá a naznačuje, že hlavní děj se bude odehrávat právě v tomto domě. Zdá se však, že to, co si žije svým životem, je byt Joniho se vší provázaností s domem. Ví, že v bytě byla zavražděna malá holčička, ale žádné příběhy zdejších obyvatel domu se k tomu neupínají. Nic, co by odvedlo pozornost, nic, co by bylo s vraždou spojeno, nic, co by bylo dýchavičné a rozmetávalo kousky této skutečnosti směrem k příběhu, který by se tím stal ponurejším. Žádná rozhodující role nastíněná vraždou nebyla obsazena, nic se nekonalo, proto začátek, kde byla vražda zmíněna, není přílivem očekávatelného. S domem souvisí zvuky. Ach ano, ty zvuky ve všech trubkách, v chladicí jednotce, zvuky dveří, oken, pod podlahou, ve sklepě. A hudba. Každý starý zvuk je spouštěčem toho nového. Hučení, střípání, vrzání, bouchání, snad škrábání, dunění pod rychlými kroky, plížení. A podivní sousedé. Každý je nějak zvláštní a do atmosféry domu zapadá. Nakonec se vražda přece jen stává hlavní konstrukcí příběhu jako když poslední chybějící dílek, který zapadne do mozaiky, dává celistvý obraz. Každá kapitola je tajemná a jakoby nedovysvětlená, ale nakonec se vše dostává do souladu s nadcházející kapitolou. Fotografie, sebevražda, záhadné světélkování, symboly, kroky, dech, sny a halucinace, ve kterých se předměty posouvají, odpadávají, snad ožívají. Možná je něco za nimi, možná je něco v nich. Kdo je Aaron Kelli a co má společného s činžovním domem? A co je to vůbec za příběh? Za autorovu vynalézavost, nevyzpytatelnost děje a udržování tajemna dávám 5*.

8 11.06.2022