veronika4001 komentáře u knih

Pěkný duchařský horor.
Písničku Time of Dying jsem si musela pustit a tak se navnadit na povahu příběhu.
Vernířovice-Sedmidvory jsem si musela najít.
Český jazyk je krásný jazyk a dá se s ním obracet způsobem a do míry, která nám vyhovuje.
Plyšový medvěd. Strašný plyšový medvěd s jedním zpola odpadnutým knoflíkovým okem.
Pleskání chodidel o podlahu.
Tři, potažmo čtyři dějové linie. Otevřená brána mezi oběma světy je zřejmě spojnicí všech linií.
Kříže na podlaze.
Teskná melodie.
Dívka s dlouhými hnědými copy.
Postava se světlými vlasy. Podivné postavy.
Zvláštní/tajemný soused, ze kterého jde strach.
Ty Kamiliny malůvky.
"Ta pitomá žárovka blikala! Něco takového přece není možné, ne bez elektřiny." "A ten zvuk. Ta melodie." "Najdi. ..." "Najdi jiii." "Najdi Emilyyy."
Posednutí Veroniky.
Posednutí Kamily?
Konečně kvalitní český horor.
Česká autorka Jarmila Stráníková, pokud zůstane na straně hororu, se zařadí mezi autory, které bych mohla vyhledávat.
Tři až čtyři dějové linie jsou dobré, ale dvě - propracovanější - jsou lepší. Kvůli pořádku, kvůli hloubce příběhu, zaujetí.
Nicméně to neubírá na kvalitě, v jaké jsem horor chtěla číst, ačkoliv méně někdy znamená více.
Ještě jednou, a to opakuji, důkladná duchařina.
PS: Není to autofikce? (Uf!)

6 16.05.2024

Text je výborně napsaný, přímo mi hrál před očima a krátké kapitoly tomu jen přidávaly.
Severským autorům jsem v poslední době nedávala moc šancí, záměrně je nevyhledávám.
Tohle je ale jiné. Temperamentní.
A hlavně vás to "nakopne".
Obětí přibývá, padají i ti, u kterých měli policisté podezření, že jsou vrahové. Pomalu se posouvají vpřed a potom jako kdyby se vraceli nazpět. Přešlapují z místa na místo, ale zároveň více mapují již obeznámený terén.
Všechny postavy vám stejně sedí a nesedí, a vy nevíte, komu věřit, na čí stranu se přiklonit.
Tohle musíte dočíst nejen proto, že předvídáte konkrétního/konkrétní (?) pachatele, nebo přestože tušíte správného vraha, ale musíte to dočíst hlavně proto, že vás to nepustí. Děj je dobře propojen, znáte rafinovanost lidí a jejich vysvětlování událostí.
Vypjatá atmosféra je důležitá.
Jeden z mála skandinávských thrillerů, který stojí za to přečíst.
Tady nezalitujete.

6 20.01.2024

Možnosti prchajících Židů jsou malé a naléhavost rozhodnutí mezi smrtí a bolestí nad ztrátou dítěte - části svého já a rodiny - existuje na každém kroku.
Malé dítě si zaslouží šanci na život.
Boj o život z hlediska válečných útoků, hladomoru, nemocí.
Bohužel, i po válce je strach.
Styl psaní příběh vykresluje, hledá každou mezírku a tu prokvete písmem. Příběh je umocněn krásným vyjadřovacím slohem, způsobem tvorby.
Je založen na skutečných událostech.
Velkolepá četba.

6 24.11.2023

(SPOILER) Skvělé! Strana 7 až 10 je hororová esej, absolutně vygradovaná, bez chyby. Tu ale, bohužel, trochu tlumí představování přátel a známých hlavního hrdiny. Nicméně pak se zase vrací zpět a dostává se do předchozí verze.
Líbí se mi srovnávání a slovní improvizace, která je sice nadužívána, přesto ladí a vyznívá plynule spolu s ostatním textem. V některých pasážích mi příběh připomíná a snese srovnání kombinace Smrtelného zla I. a II., kdy hodiny přestanou odbíjet, klika u dveří se začne hýbat a promění se v hada, hlava jelena připevněná na zdi se začne kývat ze strany na stranu a smát se všude kolem, lustr máchá svými rameny a rozpínající se šlahouny se začnou plížit, sápat se a vydávat mlaskavý zvuk. To je přeneseně rajská hudba pro moje oči, metafora pro další vnímání.
Říkala jsem si, buď je to horor, nebo hlavní představitel užil halucinogenní látku. Rozsvítil světlo a nic; všechny věci, pohyby a zvuky zmizely.
Prý trpí nočními můrami. Možná to nebyly jen noční můry, ale objevovaly se i děsy. Noční můry a děsy přicházejí, když jste sami...
Policie a sousedé se rozešli a temno, chlad, vlhkost a zápach se opět začaly sbírat a kolem vás stahovat, žárovky poblikávat, tmavé kouty začaly nabírat tvary.
Druhá kapitola je snad až překvapivým vpádem, a já se těším, až se Martin Drást s malou Marií Svobodovou potkají. Jakmile jsem četla, že si Mája začala vybalovat věci ve vlhkém, zatuchlém a tmavém pokoji, který měla prozatímně obývat, tušila jsem, co je doopravdy bude spojovat. Už i to, jak Šváp tiše našlapoval a díval se nejistě kolem, když Marii vedl ke stavení, mě zneklidnilo.
A pak je tu ten les...
Autor si chtěl příběh se setrvačností užít. Bylo to patrné při popisu lesní přírody a při roztáhnutí děje, aby to skutečně děj byl, ne to lankovité jeho utrhávání na akce, abyste se před skončením jedné začali unášet na začátku druhé, jak to ostatně mám ráda. Také ho prozrazují delší (někdy dlouhé, někdy kratší) kapitoly. Ta imaginace rozehrává všechny smysly, hlavně zvukové, prostorové, sluchové, pohybové. Neuvěřitelné, jak tohle dokázal ve mně rozehrát. Možná je to tím, že původem pocházím z malého města, téměř venkova, a lesy, pole, louky, pastviny a řeka byly základem mého dětství. Vzpomínkové představy spící v podvědomí se probudily. Autor předložil kvalitní základový materiál pro vnímání již vytvořených obrazů. Dobře použity jsou asociace a příměry hororu.
Ale co Martin? Nevěděl o sobě? Co se mu stalo s pamětí? Jaký vliv mělo na něj zlo a jak se od něj odvrátí? S hlavním hrdinou si hrají věcné události a časové souvislosti. Možná žije život mimo svůj život. Žije ho ve stejném okamžiku? Kde je nyní a kde je teď? Nebo je Martin Drást psychotik? Anebo jde o věc a událost neběžnou. To natahování, ty představy za každým koutem naší mysli. Je tím zlem psychická nemoc, nebo je to zlo mimo tento svět, které lze vyléčit jedině mimozemskými silami/způsobem?
Co posedlo Martina Drásta a Švápa? Je to to stejné?
Jak čtu dál, už vím, že hlavní spojitost je jinde.
Krypta pod rozpadajícím se kostelem, kde byla Marie Švápem uvězněná, temný bunkr hluboko v lese, kde měla být ukryta přítelkyně Martina Drásta.
Mája zřejmě zešílela, až do poslední "dětské" chvíle věřila, že rodiče nezemřeli, a že ji oni nebo její babička přijdou zachránit.
A čtenář neví, čemu má věřit on sám. Skutečně byli ti lidé zahrabaní v půdě její rodiče? Nejspíše ano. Marie měla na útěk bezpočet šancí, všechny promarnila. Byla slabá. Nakonec "zachráněna", nelidsky se s ní zacházelo čím dál víc, byla mučena, týrána, stala se předmětem zvrácených praktik, pouhou věcí; stala se jakousi insignií moci svého věznitele. Porodila.
U Martina Drásta je to takové iluzorní, intenzivní bludy, ale nevíte, co je iluze nebo blouznění a co realita. Nakonec se to spojí, ale říkám si, jestli ten jeho život na střední škole nebyla představa a to blouznění, možná šílenství, skutečnost. Kostra, stvůra, Marin Drást. A Klára.
Nechybí tady něco? Třeba racionalita?
Hodně závisí na formě podání a tady jde o horor. Je ale poněkud vláčný, má méně akcí, protože ho více přebíjí plynulé psychologické a somatické vyprávění, které probouzí vaše vjemy. Není to vyloženě temné, ani mrazivé, lekací scény nejsou. Není to nárazové jako když zbrkle řídíte auto a musíte rychle zabrzdit, nebo se vyhnout výmolům na silnici, dalším vozidlům apod. I když nevíte, co přijde na další straně, je tohle taková svižná jízda bez výmolů.

6 02.05.2023

Autor umí dobře vypravěčsky popisovat. Úkazy, pohyby a manévry s tělem píše tak, jako by se věci děly mimochodem, jako kdyby zapadaly do běžného života. Z jednání aktérů vyzařuje uvolněnost, ačkoliv ta nekoresponduje s jejich myslí. Tohle je takové víkendové, odpočinkové, trochu nostalgické plynutí vody, jiné thrillery jsou rozehrané do více akcí a více rolí a jejich obsah není tak jednotvárný. Tenhle nabírá na síle, akčnosti a rychlosti až ke konci. Celá kniha je spíše prodchnuta venkovem a jeho setrvačností; nemohu si pomoci, ale cítím z toho obilí, stroje, sklady, pálivé slunce a nekonvenční vztahy, což může být zapříčiněno malým počtem postav. Kredit tohoto thrilleru spočívá v neuspěchanosti, v absenci ostří a vyhrocenosti, v letité zkušenosti s trestním vyšetřováním, možná i v absenci nápaditosti (rytmického vyvažování několika dějů a jejich kombinování). Je vidět, že se zde pracuje s tím, co se dosud naskytlo, jen je to převrženo do beletristického podání.

6 12.04.2023

Podezření je prodchnuto celou knihou. Dvě linie, dvě cesty. Přiznávám, že ze začátku mě více zajímala cesta Nicolette, pak se to začalo vyrovnávat a já fandila i těm dvěma dívkám. Čekala jsem na rozuzlení a chtěla jsem, aby se oba příběhy protnuly. Úzká kniha, ale plná dramatu. Velké přemety, pády z výšky umocněné nedůvěrou. Moc se mi líbilo to svěží podání, které se mě prostřednictvím papírové knihy zmocnilo na necelé dva dny.

6 13.02.2023

Kniha mě přitáhla už svým začátkem. Požár. Nenásilný, přesto zničující. Přes jednoduchou koncepci autorčiny tvorby jsem byla zvědavá, jakým směrem se děj bude odebírat. Příběhu nelze odepřít reálný zdroj napětí, rychlý sled událostí, častá akce, hrdinku, která opět zaujme a nezklame a v každé kapitole cliffhangery, kdy se ocitáte na prahu očekávaného a neoddiskutovatelně jedete dál. Pro mě to byla nejlepší kniha ze stejnojmenné série Případů Kate Burkholderové.

6 08.02.2023

Je důležité seznámení čtenáře s amišskou komunitou a dokonce s informací, že náčelnice Kate Burkholderová má amišský původ, čehož lze využít při policejním vyšetřování ztráty několika dětí, spíše mladistvých. Příběh, který je postaven na hranici mezi thrillerem a detektivkou, se po pomalejším rozběhu ubírá svěžím tempem. Delší kapitoly příběhu kupodivu svědčí, jsou dobře provázány a díky tomu je zde propracované a stupňovitě vygradované napětí, drama a netušené okamžiky, o kterých se čtenář dozvídá na dalších stranách. Po četbě jsem byla příjemně unavená a chtěla se vrhnout na další knihu od Lindy Castillo. Proto pokud jste knihu "Ztracené děti" ze série Případy Kate Burkholderové dosud nečetli, sáhněte po ní! Je to jedna z adrenalinových bomb Lindy Castillo a další autorčina nálož mě teprve čeká.

6 30.01.2023

Knihu jsem četla pomaleji a ne naráz. Některé pasáže jsem musela vstřebávat. Cesta domů není cestou domů v nostalgickém smyslu. Je to zvrácený příběh. Zvrhlé týrání žen. Nejde (jen) o sexuální napadání. Jde o violence play. O sadismus, který je zde nedobrovolný, zvláště, když se jím ukájí manžel oběti a jeho přátelé. Manželka není jedinou obětí, je jednou z mnoha. Lidské zrůdy. Důstojnost lidské bytosti, zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Mezinárodní úmluva na ochranu lidské bytosti, která v beletristickém zpracování není ani slovem zmíněna, o to horší to je, když si uvědomíme, že se s fyzickým i psychickým násilím, které nemusí být vidět, můžeme reálně kdykoliv setkat.

6 28.01.2023

(SPOILER) I takhle se dá psát o koronaviru. Prchám, abych našel. Přitom se probíjím životem a těžím z mála. Nacházím prázdné a zpustošené domy, nebezpečné a nepřátelské lidi a zvířata. Je nutné se mít na pozoru před vším. Hlavně se nenakazit Horečkou. To by znamenalo jistou smrt. Těžko ji lze rozlišit od ostatních nemocí. Co chci? Jsem filozof. Chci založit osadu těch, co přežili a uspořádat otevřenou, demokratickou a svobodnou novou společnost. Můj syn Nico něco tuší, ale nemluvíme o tom. Necháváme rozhazovat letáky a první přívrženci naší osady se objevují. Každý si s sebou přináší své zkušenosti a teze. Domingo má také jednu: "Všichni lidé jsou zvířata. Ten druhý chlap mě chce zabít. Když zaváhám, zemřu." Vše je zaobalenou Horečkou.
To zvláštní na tom je, že se tady s "Horečkou" nesetkáváte v podobě, v jaké byste ji čekali. Každý mluví o Horečce, o jejích příznacích, ale nikde se nepíše o tom, co to vlastně je a jak to vzniklo, co bylo spouštěčem, v jakém rozsahu a jak to vůbec vypadalo. O to je to cennější. Je zde ponechán prostor čtenáři dostatečný pro jeho fantazii, ale v rozsahu potřebném, aby se nezačal ztrácet.
Do osady přicházejí stále noví a noví lidé z různých oborů a s různými zkušenostmi. Objevuje se stále naléhavější potřeba potravin, obydlí, benzínu, zbraní a střeliva, a schopných lidí ke zbrani. Osada se začíná rozšiřovat. Probíhá směna, dává se dohromady výroba, rozjíždějí se zase továrny. Shání se všechno, co může být k užitku. Zvláště cenné obilí. Velkou roli hraje zkušený, neústupný a všeho vojenského schopný Domingo, který má své tajemství. Ten by si dokázal získat i moje srdce. Nico, syn Willema Storma, zakladatele osady, je vychováván jako bojovník. Nico zachránil otce před smečkou divokých (napadených Horečkou?) psů, motorkářským gangem a zachránil pilota a malé dítě před jistou smrtí. Výborný střelec. Je na sebe pyšný a chce bojovat. Výborným učitelem je mu Domingo, překážkou vlastní otec Willem.
Motorkářský gang se neustále rozšiřuje, má své taktiky a osadu stále napadá. Nastává vývoj názorů na způsob vedení komunity buď v míru, nebo v boji ve smyslu nechám zemřít nebo zemřu. Vzniká nová politická strana Svobodné Amanzi a další Strana udatných bojovníků. Čím více vojenských výpadů ze strany motorkářského gangu, tím více táborů zaujímajících nestejnou pozici. V komunitě vznikají nové útvary. Domingo se stal kapitánem útvaru rychlého nasazení. Z některých mladistvých, mezi nimiž je šestnáctiletý Nico, se vychovávají vojáci. Také vzniká Nicova dětská láska k Lizette a pak již o něco vyspělejší k Sofii. Osada se naplňuje stále novými lidmi, většinou zachráněnými od nájezdných motorkářů. Zajatou byla i Sofia, dalších sedm žen a dívek.
Změnil se směr uvažování Nicova otce. Komunita vyvažuje zlo a mění se v sociální konstrukt. Mění se v region se všemi vojenskými orgány... a zločinci. Byly spáchány vraždy na Nicově otci, Domingovi a dalších. Vrahem byl/byli...
V této knize není síť tajemství k rozplétání, snad až na Dominga se svými zákoutími. Ale je to slepé, protože Domingo byl hrdina, který bránil za každou cenu, Nicův otec Willem také, ale každý jinak. Připadá mi, že vše je přímočaré. Zvláště válka s motorkářským gangem, který se rozrůstá a štěpí. Líbí se mi ta připravenost k boji a ochrana lidí.

6 23.01.2023

Po Anonymitě, Slepých ptácích, Hlasech a knize Pět nastupuje Stín. Kniha se rychle četla, napětí se zhušťovalo a byla jsem napjatá až do poslední chvíle, ačkoliv jsem pachatele odhadla asi v polovině knihy. Čekala jsem na potvrzení, že to bude on. Příběh mi připadá temnější a vygraduovanější, než jiné knihy od Poznanski. Její styl je pro ni hodně nápadný. Hlavní hrdinku vždy vrací do minulosti, zde do případu své nejlepší kamarádky, kterou poznává skrze její deník. Původní již vyšetřovaný případ považuje za podpůrčí základ pro řešení dalších vražd. Neustále se k němu vrací, neustále ho obrušuje, rozebírá pohledy na vraždu, které při vyšetřování nebyly vzaty v potaz. Na rozdíl od jiných má kniha odlišný námět - pachatele, který chce vyklidit pole nepřátel své oběti a působit tak jako její zachránce. V textech si všímám, že autorka se sem tam dotýká českého prostředí, když např. píše, že "porodní asistentka mluvila se silným českým přízvukem". Za mě jednoznačně ano; to jak je příběh uchopen a jak je svižný a celkově dynamický, když čtenáře nenechává vydechnout.

6 06.10.2022

Nádherné, zapeklité. To byla moje první slova po přečtení této knihy. Nejsem rychločtenářka a čtení knih si obvykle vychutnávám, ale Cara Hunter vás hned uvede do děje. Navíc to její jasné, čisté povídání bez kliček, otáček, pologramotných obratů, přehmatů a "omylem" zkombinovaného děje. Cara Hunter ale není stručná, jen ví, kdy a jaké slovo na kterém místě použít, kde zdůraznit, přitlačit a kde naopak vyhladit do ztracena. Děj je přiléhavý, má schopnost udržet zájem čtenáře a příznivci Cary Hunter ví, že to umí roztočit. Děj je psán žánrově nezvykle čistě. Líbí se mi e-mailové komentáře lidí. Konečně někdo zaznamenal, že v 21. století se používá (i) jiná forma komunikace než papírové dopisy, které navíc hlavní postavy nachází venku na rohožce, nebo uvnitř domu prostrčené dveřním otvorem. Zainteresovanost a nenávistná kampaň lidí ze sociálních sítí svižnosti děje napomáhá. Skvěle napsané vnímání a myšlení osmileté dívky a desetiletého chlapce. Žádná stránka nepřišla na zmar. Těším se na další knihu Cary Hunter s detektivem konstáblem Verity Everettovou - energickou, ostražitou a věcnou, která vždy umí zatahat za nitky. Líbí se mi závěr - změna jména, změna života. A víc už nepovím.

6 09.10.2021

Knihy P. D. James nelze číst na jeden zátah, jsou tak nějak měkce hedvábně psané. Říkám si, že detektivky od James představují tradiční spisovatelské řemeslo, jakýsi jazyk zachovaný z dob Agathy Christie. Jsem ráda, že se s ním setkávám i v jiné době a z pera jiné spisovatelky. Tohle opravdu nejsou knihy na jeden zátah, kde jedna akce graduje nad druhou a vy máte radost z vrcholného prožitku. Toto je jiný prožitek. Jsou to knihy k pomalému vychutnání, k pomalému splétání a rozplétání jako když pavouk přede vlákénka v pavučinu. Ten vytříbený styl, ta kadence ponechávající stabilní atmosféru a napětí. Tradiční a nenápadné, přesto oslovující. Autorka píše s vědoucí jistotou a důvěrou v řemeslo.

6 18.09.2021

Sarah J. Bolton ovládá techniku počátečního zaujetí, které má tendenci narůstat někde až do obřích rozměrů. Ten impulz ve vás se dostává do varu a vy prostě chcete číst a číst a číst. Pookřejete s každým slovem, ačkoliv se příběh stáčí jinak a vy se divíte až v jakých končinách se ocitáte. Děj se odehrává ve vaší mysli a vy jen určujete jeho dynamiku, a to, zda a nakolik se jím necháte pohltit. Skvělý příběh. U Bolton to stojí za to, alespoň prozatím u Obětiny, Má mě rád, nemá mě rád a teď u knihy Tak to je, tak to bude. Začátek u Tak to je, tak to bude byl narozdíl od knihy Má mě rád, nemá mě rád, trochu pomalejší a neměl tak strmý spád, ale přesto to mělo ten správný "Boltonský" nádech. Stálo to za to a doporučuji. PS: Ještě mi od Bolton zbývá několik knih, ale rozhodně se těším na Už mě vidíš? ;-)

6 15.08.2021

WOW! Sharon Bolton opět nezklamala a dokonce se mi zdá, že jde o vyšší level než Obětina, kterou jsem od Bolton četla poprvé. Je to více propracované, děj operativnější. Sharon Bolton mě nakopla a já se valila neuvěřitelnou rychlostí dál a dál. Skutečně velice čtivé, intenzivní, poskytující silný zážitek. Kniha nešla odložit. Bolton umí skvěle psát, její slova v textu jsou jako lesk, za kterým se ženete slepě, ale o to víc houževnatě. Jde o to spoléhat na obyčejné lidské myšlení, na obyčejné lidské reakce, nečekat na první vyzvání a získat vždy náskok, být materiálně a důkazy v překlusu, a to se hlavním hrdinům daří. Nic nemusí být takové, jak se na (nejen) první pohled zdá. To je Sharon J. Bolton.

6 04.08.2021

Nicholas Winton nebo Nicky. Jeden dobrovolník změnil život 669 židovským dětem. Přežili, mohli založit rodiny, žít a sdílet své osudy. Na začátku byl počin jednoho, na který navazovaly počiny další a dalších lidí. Vznikl sešit. To vše zpoza sledování Hitlerových plánů. Ještě jsou zde jiné osoby, např. Doreen Warrinerová, Trevor Chadwick, apod. "Není-li něco nemožné, tak musí existovat způsob, jak toho dosáhnout." Duchabojnost a zaujetí pro věc. To vše za detailního popisu osobního a rodinného života sira Nicholase Wintona. Kniha je psána citlivou rukou a plynule se četla. Doporučuji.

6 22.06.2021

Kniha Sucho není detailisticky zaměřená a je vhodná pro filmové zpracování. Ostatně stejnojmenný film The Dry vznikl jako adaptace roku 2020. Už hodněkrát jsem dospěla k závěru, že příběhy s detailním záběrem by měly zůstat v knižním provedení, protože pokus o film by mohl rychle odradit knižní stoupence a navíc v detailním záběru knihy není filmu dán dostatečný prostor. Vše je vysvětleno inkoustem, rozsah fantazie je ukončen. Tady je v knižním zpracování Sucho pro film vytvořen velký prostor; je to dobře zpracovaný materiál tak akorát, aby dal slovo filmu. V příběhu se vyskytují prvky hororu. Text přítomnosti autorka provazuje s minulostí (vzpomínkami, vybavením si minulých skutků). Kniha je prodchnuta tajemstvími přátel a mezi přáteli a nakonec zjišťujete, že dávná přátelství jsou utlumena, a naopak nepřátelství přetrvávají. Autorka pracuje s menším počtem osob, takže nevytváří chaos. A do toho australský scénář - prostředí farem. Ano, a peníze. Těmi to vždycky končí.

6 19.06.2021

Existuje málo knih, o kterých bych mohla říci, že mi doslova padly do rukou i do duše. Ano, moje čtenářská duše se rozjásala a zachvěla pohnutím. Dvě vraždy z minulosti, dvě vraždy z přítomnosti. Minulost a přítomnost mají něco společného. Idlewild. Dívala jsem se po dalších autorčiných knihách a našla jen tuto - Zlomené duše. Do konce mi teď už zbývá necelých dvacet stran a mohu říci, že jsem spokojená. Autorka vysokého formátu. Jak dokázala tak krásně propojit a zároveň sepnout minulost s přítomností a jejich následné vychýlení do stran způsobem, kterým se zase setkávají, je pozoruhodné. Poutavé a mrazivé od prvopočátku. Povzbuzující k dalšímu tempu. Ale také bolestné (Ravensbruck). Kniha mě chytla a nepustila. Potřebovala jsem se napít, trochu chytit dech a teď chci dočíst těch zbývajících dvacet stran. Musím. Je to nádhera.

6 18.05.2021

Zcela krásně pro věc zaujaté vykreslení amazonských deštných pralesů s atmosférou divočiny. Věřím, že se dodnes zachovala čistá identita neposkvrněné přírody, toho co je třeba v ní zachovat a nedat lidem. Při četbě knihy jsem cítila, jak je důležité ponechat přírodu vlastnímu působení a jak je ještě důležitější si uvědomit, že lidstvo má vůči ní nesmírný dluh, který nikdy nesplatí, protože to nelze. Příroda léčí a k přírodě patří vše původní a prapůvodní - indiánští tamní obyvatelé, prehistorická zvířata a rostliny. Kniha mě poučila o různých názvech zvířat, rostlin a věcí a jakoby jednou rukou mě vtáhla do děje směrem k členům výpravy. Zaujal mě nejen jejich postup, odvaha a týmová souhra, ale i primitivní a současně velice vyzrálé přírodní lékařské metody a procedury indiánů. Dobrodružný děj psaný čtivou rukou je napínavý až do konce. Vřele doporučuji.

6 22.04.2021

Oko za oko, zub za zub. Ze začátku mi kniha připomínala odkaz v autorství thrillerů od Lisy Jackson. Při čtení této knihy jsem proto postupně rozkličovala děj a charakteristiku postav podle série thrillerů Lisy Jackson předně Alvarez & Pescoli. Jenže byl zde velký rozdíl. V knize Tma dochází ke gradaci vítězství, kdy vrahovo jednání převezme oběť, s čímž se v sériích od Lisy Jackson nesetkáváme, protože vrahovo počínání končí vždy u vraha. Tady jde o následnou mstu. Kniha, tak jak se staví několikapatrový dům, jde důmyslně od základů výš a výš a tady se jedná o dům s několika patry. Kniha jde o stupeň výš, než pouze dosáhnout na vraha. Když si myslíte, že rozuzlením děje a najitím vraha vše končí, nastává další děj, kdy roli vraha převezme oběť a vystupňuje tak vrahovo počínání způsobem, aby vrah sklidil to, co zasel. Úklady vraha, pečlivá skládačka manipulací, intrik a vrahova pečlivost při každém posunu vpřed i zpět jsou zrcadlem a šablonou odvety oběti a okolí. Skvěle napsaná kniha, která popisuje, jak daleko může zajít lidská psychika s nedůvěrou, chtíčem, pomstou a důmyslností. Mnohaaspektové literární dílo, které v jeho pasážích vezme čtenáři dech a neustále ho strhává k dalšímu čtení. Dílo, které jede "na teď a nadoraz".

6 02.04.2021